Jdi na obsah Jdi na menu
 

Sláva a štěstí: Rozhovor s Davidem Boreanazem

Sláva a štěstí: Rozhovor s Davidem Boreanazem

2.1.2009 | by gilly8


V prosinci 2008 se na webu Bankrate.com objevil zajímavý rozhovor Bonnie Sieglerové s Davidem Boreanazem o jeho cestě z dětství v Buffalu až k dnešnímu úspěšnému životu seriálového a filmového herce.

David, kterému je nyní 39 let, vyprávěl, jak byl jeho život v Buffalu idylický, než se v 8 letech odstěhoval do Philadelphie, kde jeho otec Dave Roberts uváděl počasí v televizi. Zatímco navštěvoval přípravku v Pennsylvánii, děti ho skoro 1 rok šikanovaly, než trochu povyrostl. Také mu pomohlo, že se stal členem fotbalového mužstva. Láska ke sportu mu už zůstala a později začal pracovat na svém snu stát se hercem.
Nyní hraje zvláštního agenta Seeleyho Bootha spolu s Emily Deschanelovou v populárním krimi dramatu stanice FOX "Bones". Předtím se David poprvé objevil na obrazovkách jako přítel Kelly Bundové v seriálu Ženatý se závazky. Pak ho obsadili do seriálu Buffy, přemožitelka upírů, kde hrál záhadného upíra Angela. A nakonec se dočkal i vlastního seriálu, který se točil kolem Angela.
David nyní žije s herečkou a modelkou Jamie Bergmanovou, se kterou se oženil v roce 2001. Mají spolu 7-letého syna jménem Jayden Rayne. Jejich domov doplňují čtyřnozí přátelé - bílý labrador Buddha a čivava Rocky.

Je těžké představit si, že jste byl na škole šikanovaný, když teď máte nějakých 186 cm. Tehdy jste býval menší?
Víte, z Buffala do Philadelphie jsme se přestěhovali, když mi bylo 8 a přechod ze školy a úzce sepjatého, ovšem otevřeného kolektivu do školy ve Philadephii byl olemován trocha modřinami. Byl jsem nové děcko, co se právě přistěhovalo, takže jsem byl na ráně. Začalo to u slov a pak to přešlo k fyzické šikaně. Ale jak jsem byl starší a rostl, velmi brzy se to změnilo. (směje se)
Přestěhování z Philadelphie a trocha těch ústrků mi ukázala: "Hej, tohle je skutečný život". Občas dostaněš nějaký kopanec. Myslím, že pak zapracovalo mé charisma a zastavilo to postrkování. Bylo to jako střet drsných ulic Philadelphie s nesebevědomým děckem z dělnické třídy. Vyrůstání v Buffalu a časté návštěvy prarodičů v Binghamtonu vedly k tomu, že jsem byl vychováván ve stylu pracující třídy.

Jaké věci typické pro dělnickou třídu jste dělal?
Pamatuju si, že jsme se sestrou a prarodiči chodívali do místního baru během doby, kdy mívali slevy - v 17 hodin na minutu přesně každý den. Dávali si pivo Genesee v zelených plechovkách a já si hrával s magnetem a pilinami. Pak jsme se sestrou šli za bar a umývali sklenice. Byl to prostě místní bar v sousedství, ale takových tehdy bývaly spousty. Určitě ani nepřemýšleli o nějakém názvu nebo o tom, že by prodávali lepší pivo.
Také si pamatuju, jak prarodiče dávali hrnky do mrazáku, pak je vythli zmrzlé a nalévali do nich pivo, které pak hezky napěnilo. Když jste dítě, tak vám to přijde hodně dobrý. Netuším, jestli to je nějaký zvyk na východním pobřeží, protože v Los Angeles neznám nikoho, kdo by to dělal.

Naučil Vás fotbal něco o sebeúctě?
Ano. Je to velmi disciplinovaný sport. Organizované sporty jsou skvělou cestou jak se soustředit a jsou základnou dětského života - ať už jde o basebal, fotbal, basketbal, lakros - prostě vidíte, co do toho vkládáte a jaké jsou výstupy.
Chodil jsem do katolické školy, která měla dost intenzivní program. Museli jste vědět, co máte dělat, jaké jsou plány výuky a zápasů a zjevně i být trochu okopáváni staršími dětmi, když jste začínali. Dodnes mi to dalo pocit porozumnění, co to znamená pochopit podstatu věci, učit se ji, být připraven, brát své úkoly s úsměvem, ale také být vždy připraven a očekávat, co přijde dál. Myslím, že vám to dá opravdu pevné základy pro utváření osobnosti.

Vypadáte jako velmi praktický člověk. Je na vás vůbec něco výstředního?
Hmm, mám rád klasickou rockovou hudbu jako třeba Grateful Dead, což je opravdu klasika. Prostě žiju svůj život, užívám si a miluju dobrou muziku.
Myslím, že jednou z mých "úchylek" je to, že mám spoustu fotoaparátů, které sbírám, protože rád fotím. Spousta jich je digitální. Mám také jeden foťák pro architekty, digitální Canon, kapesní foťáky... Rád sbírám určité typy fotoaparátů - to je něco, co asi není obvyklé. A když mám teď syna, tak fotím skoro pořád. Tohle si fakt užívám. Ale když vezmu náš každodenní život, tak jsme naprosto normální rodina.

Co tedy běžně jako rodina děláte o víkendu?
Když je teplo, jsme u bazénu a odpočíváme, posloucháme hudbu a k večeři děláme barbecue. Nic extravagantního. Rád trávím čas se svým synem. Chodíme do Park City na procházky a když už jsme tam, tak se rádi projedeme na kole.
Jsme velmi aktivní lidé, kteří tráví svůj čas venku. Moje žena se nyní začala věnovat zahradničení - sází a seje rostliny a dělá další podobné věci kolem našeho domu. Ale také rádi sedíme doma a večer se společně díváme na filmy.

Režíroval jste jednu epizodu seriálu Bones. Proč ten přechod z jedné funkce do druhé?
Líbí se mi být jak před, tak i za kamerou, produkovat, režírovat. Mám rád celý ten proces. Už jsem dříve režíroval, takže to pro mě je zároveň legrace i výzva. Prostě do toho spadnu a nijak zvlášť to neřeším. Neuvažuji tak, že by to byl směr, kterým se ubere má kariéra. Prostě to jen dělám.
Byl bych blázen, kdybych nevyužil toho štěstí, že hraju v seriálu a mohu tak absorbovat, učit se novým věcem a rozvíjet se. Až to bude za námi, nechci se ohlédnout a říkat si: "Ach jo, škoda, že jsem to nezkusil". A když mám teď rodinu, musím myslet na to, jak ji do budoucna zabezpečit. Nerad žiju v lítosti, takže využívám příležitostí, které mi přijdou do cesty, abych si rozšiřoval znalosti a rozvíjel kariéru tak, abych neuvízl na jednom místě.

Jak se díváte na délku vašeho budoucího působení v Bones a na to, jak dlouho budete mít postaráno o hereckou kariéru?
Myslím, že v souvislosti se seriály vždy uvažuji v perspektivě a pozoruji, jak funguje daný systém. Mohl jsem dělat na jednom seriálu a ten mohl být zrušen po 4 epizodách. Mohl by být zrušen zítra. Takže se soustředím na každý seriál, na to proč a jak vzniká, na každou jeho jednotlivou scénu.
Vždycky jsem takhle fungoval. Dívám se dopředu na výzvy zítřka a na to, co budu dělat v příštích minutách. Nejsem typ na opětovná setkání a pohledy do minulosti. Učím se z minulosti a jdu dál. Dává mi to jistou sílu.

A jak se zbavujete nevyhnutelného stresu?
Směju se se svým synem. Jsem opravdu šťastý člověk a jsem vděčný za úspěch a vše, co se mi přihodilo.

Zdroj: Bankrate.com



Linkuj!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář