Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky

 

Sbohem nemusí být navždy


Autor: Kateřina Tomeková
Jazyk: CZ
Pár: Booth a Brennanová (Booth's POV )
Pozn.: Pokračování povídky Poslední sbohem

* * *

Uzavřela se před světem víc, než kdykoli předtím. Po tom, co překonala období největšího smutku a přestala konečně plakat, nastala v jejím srdci doba ledová. Ve svém nitru si vybudovala jeskyni, ze které odmítala vylézt. Odmítala Angeliny pokusy vrátit ji zpět do života, dokonce odmítla nadále spolupracovat s FBI. 18 až 20 hodin denně dávala dohromady kosti z archivu a přiřazovala jim zpátky jejich dávno zapomenutá jména. Těch pár zbývajících hodin prospala v kanceláři na gauči a domů chodila přibližně jednou za týden, aby zalila kytky a vyzvedla si poštu. Její pleť byla nedostatkem slunečního záření nezdravě bledá a oči v její pohublé tváři byly tmavší hned o několik odstínů a tak studené, že při pohledu do nich vám běhal mráz po zádech. Temperance dopadla na samé dno.

Když se rozhodla odjet na půl roku do Peru, nikoho to nepřekvapilo. Chápali, že potřebuje změnu a čas, aby mohla začít znovu. Vlastně se jim tak trochu ulevilo, protože i když ji všichni svým způsobem milovali, doufali, že se atmosféra v institutu díky její nepřítomnosti trochu pročistí. A oni se nebudou muset každý den koukat do jejích zlomených očí.

V den odjezdu, týden před Vánoci, se s ní kolegové postupně při odchodu z práce rozloučili. Angela zůstala nejdéle. Chtěla se ujistit, že její přítelkyně bude opravdu v pořádku.

„V kolik ti to letí?“

„Je to první ranní let, domů už nepojedu. Všechny věci i vybavení jsem poslala včera se studenty z výměnného pobytu.“

„Nemám tady s tebou zůstat, zlato?“ Angele se nechtělo nechávat jí samotnou.

„Ne, děkuji. Ještě mám stejně práci a chtěla jsem se jet podívat na…“ zarazila se. „To je vlastně jedno… prostě je tady ještě pár věcí, které musím uzavřít, než odjedu.“

S povzdechem nechala na stůl sklouznout šanon, který předtím držela a bezradně se na kamarádku podívala. Angela k ní přistoupila a silně ji objala.

„Budeš mi chybět, Tempy. Je mi to všechno tak hrozně líto.“ Temperance zavřela oči, zadržujíc slzy.

„Budeme si volat, psát…šest měsíců uběhne jako voda a budu zase zpátky, Angelo. Doktor Stiller je za mě velice schopná náhrada,“ snažila se mluvit normálním hlasem a působit jako ta stará rozvážná doktorka Bren, ale Angelu nemohla oklamat. Ona tu bolest v jejím hlase slyšela. Cítila to jemné chvění a uvědomovala si, že její kamarádka tentokrát nepodniká stáž v Peru pro stejné důvody jako jindy. Nejede na vykopávky pouze kvůli starým kostem. Plánuje zde pohřbít část své minulosti.

***

Nečekal, že pojede z institutu tak brzo. Zjistil si, že její letadlo letí v 5:15, proto ho překvapilo, když chvilku po jedné ráno vyšla z budovy a nasedla do taxíku, který pro ni přijel. Nastartoval a rozjel se za ní.

Když si po chvilce uvědomil, kam jede, sevřelo se mu hrdlo. Přijela za mnou, pomyslel si dojatě, když taxi zastavilo u hřbitova. Přišla se rozloučit.

Chvilku seděl s hlavou na volantu a snažil se pravidelně dýchat. Věděl, jak jí tyhle rituály normálních lidí nedělají dobře. Neviděla smysl v promlouvání k pomníkům, v loučení se s mrtvými…a přesto tady byla … kvůli němu.

Po několika dlouhých vteřinách vystoupil a jako duch se plížil za ní. Doufal, že zůstane nezpozorován taxikářem, který zůstal stát nedaleko hlavní brány a čekal, než se jeho klientka vrátí zpátky. Naštěstí měl hlavu zahrabanou v novinách a Booth mohl bezpečně vklouznout za Temperance.

Neodvážil se přiblížit na víc než 30-40 metrů. Držel se ve stínech stromů a vzrušením ani nedýchal. Nedovedl si představit, co by se stalo, kdyby ho zahlédla. Vlastně dovedl, ale raději na to ani nemyslel.

Viděl, jak si klekla u jeho hrobu a pozoroval její pohybující se rty. Neslyšel však, co říká. Když rukou pohladila jeho jméno na náhrobku, bylo to, jakoby mu sáhla přímo na srdce. Zdálo se mu, že tam klečí celou věčnost, zahleděná do temnoty. Než se zase zvedla, položila něco bílého vedle čerstvých květin, které tam musel přinést někdo z jeho přátel. Nervózně si setřela z tváří slzy a naposledy něco zašeptala. Pak se otočila a spěšným krokem odešla.

Hleděl za ní a zvažoval svoje možnosti ji dále sledovat. Věděl, že teď už určitě pojede rovnou na letiště, takže nemá smysl jezdit dál za ní. Zhluboka se teda nadechnul a nejistě zamířil k místu, kde měl podle celého světa odpočívat v pokoji.

Nebyl tady od svého pohřbu a doufal, že dnes je to naposled. Nelíbilo se mu stát nad svým hrobem. Cítil se tady být tak slabý a bezvýznamný. Nebylo zde sice pohřbeno jeho tělo…ale jeho svoboda ano.

Podíval se na stuhu, která byla připevněna na květinovém věnci. Okamžitě poznal Angely rukopis. Chybíš nám! Tví šprti. Musel se pousmát, protože i přes tu bolestivou skutečnost, to bylo kouzelné.

Pohled mu padnul na obálku, která ležela hned vedle. Sakra, ulevil si, když tentokrát uviděl nezaměnitelné písmo Kůstky. Pro Tebe. Dvě jednoduchá slova napsaná její rukou měla na jeho tělo stejný účinek, jako zásah elektrickým proudem. V jakési agónii popadl obálku a vyřítil se ze hřbitova k autu.

***

Až po dvou týdnech, když odletěl do Portlandu v Oregonu, našel odvahu otevřít psaníčko, které měl schované vespod kufru. Ta blízkost známého písma, jejího písma, ho znovu zasáhla víc a hlouběji, než čekal.

Boothe,
neustále čekám, že se najednou otevřou dveře, ve kterých budeš stát Ty. V ruce složka s novým případem, na tváři nedočkavý úsměv…


Některé věty jejího dopisu si musel přečíst víckrát, aby naplno pochopil jejich smysl. Ne že by ona psala tak nesrozumitelně, spíš on potřeboval víc času na strávení jejích myšlenek.

Když dočetl, těžce polknul a složil hlavu do dlaní. Věděl od Sweetse už dávno, že jí nakonec neřekli, že přežil, ale až teď ho tato skutečnost srazila plnou silou.

Co jsem to udělal? Proč jsem s touhle hovadinou souhlasil? Proč? Proč? Proč?

Začal zběsile přecházet po pokoji a hledal co by mohl rozmlátit. Když nenašel nic dostatečně velkého, co by mohlo utlumit jeho zuřivost, popadl kabát, vyběhl z pokoje a zapadl v první putyce, kterou potkal.

Ztřískal se tak, že ho barman po zavíračce osobně odtáhnul do hotelu přes ulici. Měl štěstí, že při svém náhlém odchodu zapomněl nechat klíče od pokoje na recepci. Jen díky nim věděl barman, kam má skoro bezvědomého Bootha vrátit.

Ráno se vzbudil s těžkou opicí na zádech a vůbec si nevybavoval, jak se dostal z hospody až do své postele. To ho však trápilo méně než fakt, že nemohl najít její dopis. Mlhavě se mu zdálo, že ho snad pečlivě složil na maličký obdélníček a někam ho založil. Detail, kam ho měl založit, se však vypařil spolu s alkoholovým opojením. Na stole ležela pouze prázdná obálka, kterou roztrhal v hloupé naději, že se mu uleví. Místo toho však dokázal vnímat jenom hluk tisíců bubnů ve své hlavě.

Když znenadání zazvonil telefon, myslel, že mu bolestí z toho pronikavého zvuku exploduje mozek.

„Davide, máme případ,“ zazněl mu do ucha hlas Alana, jeho nového parťáka. Dostatečné znamení, aby přestal dumat nad minulostí a naplno se začal věnovat svému novému životu.

***

K Washingtonu se nesměl ani přiblížit. Musel si nechat narůst bradku a na nose mu seděly rádoby dioptrické brýle. Toto přestrojení mu přidalo dobrých 15 let a s novým jménem, David William Glover, si ani nepřipadal jako agent FBI, ale spíš jako obchodník s auty nebo středoškolský učitel matematiky. Necítil se tak dobře. Fousy ho škrábaly a brýle mu padaly. Nemohl však nic namítat, protože s touhle zpropadenou smlouvou souhlasil. Upsal se ďáblovi, převlečenému za Federální úřad pro vyšetřování. Když se hledaný Graham Madison neobjevil na jeho pohřbu přesto, že mu to kdysi povýšeně slíbil, musel souhlasit, že zůstane „mrtvým“ dokud se ho nepovede dopadnout. Očekávalo se, že když se Madison dozví o smrti svého úhlavního nepřítele, začne zase vystrkovat růžky a FBI bude na něj tentokrát připravena. Boothovy schopnosti budou zatím využity v Portlandské divizi v Oregonu, kde bude pracovat tajně v přestrojení a zároveň pro své přátele a kolegy z D.C. zůstane mrtvý. Nelíbilo se mu to, ale věděl, že když se naskytne šance na chycení jednoho z nejhledanějších vrahů ve státech, osobní pohodlí musí jít nesobecky stranou. Mohl toho tímto rozhodnutím mnoho ztratit, ale i získat.

Sweets byl jediný z jeho přátel, kdo byl v obraze. Věděl, že Booth je naživu, protože jako hlavní psycholog Washingtonského úřadu spolupracoval s vedením FBI na sestavení seznamu osob, které budou informováni o jeho přežití a o dočasné práci v přestrojení.

Hanka Bootha navštívil prvního a vysvětlil mu, co čeká jeho vnuka. Starý pán pochopil velice rychle, že musí hrát zdrceného dědečka, aby Seeleyho neohrozil. Vžil se do své role natolik přesvědčivě, že mu sestřičky musely podávat antidepresiva, která on následně dlouhé týdny a měsíce splachoval do záchodu.

S Rebeccou a malým Parkerem to nešlo tak lehce. Sweets dlouho zvažoval zda nechat malého kluka vyrovnat se nějak se smrtí svého otce a riskovat tak jeho psychiku nebo spoléhat na to, že bude dost rozumný a pochopí, co se doopravdy děje a bude schopný hrát smutek. Nakonec se rozhodl zasvětit do celé věci jenom Rebeccu. Ta však odmítala Parkerovi lhát a vystavit ho bezdůvodně stresu ze ztráty milovaného otce. Nakonec se ještě před pohřbem Booth se svým synem a Rebeccou tajně setkal a pod dohledem Sweetse mu vysvětlil situaci. Parker se to rozhodnul pojmout jako splnění důležitého úkolu, kterým chtěl tátovi dokázal, že je na něj spolehnutí a velice pozorně poslouchal Sweetsovy rady, jak se chovat, aby všechny v okolí přesvědčil, že truchlí.

Kromě několika vysoce postavených a důkladně prověřených osob v FBI, nikdo víc nevěděl, že Booth po střele Pam Nuanové přežil. Taková byla cena nekonečné honby za Madisonem.

Jedinou výhodu, kterou jeho nový život měl, byly peníze. Úřad se rozhodl mu bohatě vykompenzovat ztrátu identity na dobu neurčitou a kromě počátečného jednorázového vkladu, který mu už teď mohl zajistit pohodlný život, mu každý měsíc ještě chodil na účet dvojnásobek jeho normálního platu. Jaká ironie. Několik let si dobíral Kůstku kvůli jejímu majetku a teď, když se i on mohl zařadit do vyšší společnosti, nebyl si jistý, jestli mu to za to stojí.

Po půl roce v utajení měl na účtu víc peněz, než si dovedl představit. Ale stálo to za to, když po celou tu dobu viděl Parkera jenom 2x a i to z dálky? Stálo to za to, když nemohl být s přáteli? Když nemohl jít domů? Když nemohl dělat svojí práci? Když nemohl být se svojí parťačkou? Když jí nemohl obejmout?

Mohl lítat první třídou, mohl mít apartmány s terasou a krásným výhledem, nejlepší místa na baseballu … ale k čemu mu to všechno bylo, pokud neměl nikoho, s kým by mohl tyto drobné radosti sdílet.

I když se oficiálně nesměl k Washingtonu ani přiblížit, párkrát se mu povedlo, ukrást si pár dní volna a tajně tam odletět. Procházel se po známých místech, koupil si kafe v papírovém kelímku na promenádě, jak to dělávali vždycky s Kůstkou. Občas opatrně nahlídnul výlohou do Royal Dinner, jestli tam nesedí někdo známý. Riskoval, ale zároveň si byl jist, že i kdyby ho někdo z přátel či kolegů zahlédl, nepoznal by ho.

Ověřil si to u Sweetse. Když byl na své poslední tajné výpravě, ozval se mu a domluvil si s ním schůzku v parku. Samozřejmě se mladý psycholog nejdřív rozčiloval, že takové nebezpečí nemůžou podstoupit, nakonec však převážila zvědavost a radost, že uvidí svého přítele.

Booth byl v parku dřív, proto se posadil na jednu ze dvou laviček u fontány a čekal, až se objeví Sweets. Ten se po pár minutách přiřítil na kole, které opřel o druhou lavičku a se svým typicky chlapeckým zaujetím se rozhlížel kolem. Pohledem se několikrát zastavil i na fousatém muži sedícím vedle. Nijak ho však nezaujal, proto dál nervózně pokukoval po hodinkách. Po deseti dlouhých minutách to Booth nevydržel a promluvil.

„Vidím, že mé přestrojení je opravdu dokonalé.“

Sweets se šokovaně otočil na cizince, a i když podle hlasu nebylo pochyb o koho jde, nechtělo se mu věřit, že se člověk může až tak moc změnit bez plastických operací.

„Agente Boothe?“

„Momentálně bys měl říkat spíš agente Glovere, Sweetsi!“

„Promiň, já jen že…prostě wow. Nevypadáš jako ty.“

„Myslím, že o to přesně tady jde, ne?“ Booth začínal být poněkud podrážděný.

Neměl chuť debatovat o tom, jak vypadá. Nervózně si upravil brýle na nose a naznačil příteli, že by se mohli projít. Sweets si zase vzal kolo a tlačil ho vedle sebe. Pořád po očku pokukoval po skoro neznámé osobě po své pravici. Když se Booth naštvaně zastavil, pochopil, že by toho očumování musí opravdu nechat. Rychle zvednul obě ruce na znak, že se vzdává, ale zapomněl, že by měl raději držet kolo. To se naklonilo k agentovi, který se o něj vzápětí ležérně opřel.

„Poslyš, vážený pane psychologu. Ještě jednou se na mě takhle podíváš a tentokrát to budeš ty, kdo změní identitu. Tvé obličejové kosti pak nedá dohromady ani Kůstka, rozumíš?“

„Naprosto,“ bylo mu jasné, že jeho kamarád by toho bych schopný.

Pár minut kráčeli v naprostém tichu. Jakoby si oba užívali vzájemnou přítomnost a tak trochu se snažili si představit, že je zas všechno v pořádku. Nakonec prolomil ticho Booth.

„Víš o ní něco?“

„O kom?“ zeptal se Sweets zamyšleně.

„O Matce Tereze asi,“ Booth dal svým tónem opět najevo, že opravdu dneska nemá náladu a Sweetse to přinutilo vrátit se zpátky na zem.

„Jo, myslíš doktorku, promiň. Slyšel jsem, že si pobyt v Peru prodloužila o dalších 6 měsíců, aby mohla dodělat nějaký rozpracovaný projekt. Nic bližšího bohužel nevím, ale můžu se poptat. Většinou komunikuje jenom s Angelou.“

„Ne, dík,“ zarazil ho. „Stačí, když vím, že je v pořádku.“

Sweets pokrčil rameny.

„Jak myslíš.“ Pak pohlédl vážně na svého kamaráda. „A co ty? Jak jsi na tom?“

„Mám cizí jméno, bydlím v cizím státě, a kdykoliv se podívám do zrcadla, hledí na mě cizí člověk…jak myslíš, že na tom asi jsem?“

„Chápu, že je těžké ztotožnit se s novou identitou a změnit veškeré své zvyky. A navíc se taky v novém prostředí dostatečně socializovat, aby ses mohl soustředit na práci a přitom ani nevědět, jak dlouho to ještě potrvá…“

„Nemusíš to tak zaobalovat, Sweetsi. Stačí říct, že je to prostě na hovno,“ smutně se usmál. „Jak to vypadá s Madisonem? Moc informací se ke mně nedostane…“

„No, nevypadá to špatně, ale ještě nějakou dobu to potrvá. Agent Geller je už od tvého pohřbu v utajení napojen na jeho skupinu a čeká se, až ho přiberou do nějaké větší akce, které se bude účastnit i Madison. Pokud ho nechytneme při činu, bude celé tohle šaškování naprosto zbytečné…a tvůj návrat do života by se mohl pořádně zkomplikovat.“

„Víš…už takhle nevím, jak se lidem, kteří mi byli na pohřbu, budu moct podívat do očí. Budou mě nenávidět.“

„S tím si nedělej starosti. Jsem si jistý, že až si vyslechnou důvody, budou schopni to pochopit. Neměl jsi jinou možnost.“

„Obávám se, že ne všichni, Sweetsi,“ jeho hlas zněl tak hrozně zlomeně, že i psycholog začal cítit, že mu lítostí vlhnou oči.

„Ne všichni to pochopí.“

„Pokud doktorce předložíme dost racionálních důvodů, věřím, že i ona nakonec dospěje k závěru, že to bylo nevyhnutné,“ nevzdával to psycholog.

„Obávám se, že Kůstku neznáš až tak dobře, jak si myslíš. V tom lepším případě se mnou už nikdy nepromluví. V tom horším mě už ani nebude chtít vidět,“ řekl mu Booth, než se rozloučili.

„Víš, kdybych od začátku věděl, že jí neřeknete pravdu, asi bych do toho nešel. Tohle bych do sázky nedal… ona si tohle opravdu nezaslouží, Sweetsi.“

***

Po zhruba třech měsících od schůzky se Sweetsem se najednou objevilo něco, čeho se Booth už pomalu začínal vzdávat. Naděje. Nejdřív mu volal Sweets, aby ho upozornil, že se chystá něco velkého a Madison má být u toho. Vypadalo to na velkou šanci. Navíc mu o pár hodin později volal i Cullen, který mu tuto informaci potvrdil.

Booth ten den celou noc nespal a neustále čekal, kdy zazvoní telefon. Stalo se tak až dopoledne, kdy se mu mladý psycholog konečně ozval. Podle tónu jeho hlasu poznal, že se mu výsledek operace nebude líbit. Zátah byl v podstatě úspěšný. Zabavili spoustu pašovaného materiálu i drog a pochytali skoro celý Madisonův zločinecký gang. On bohužel utekl. Pravděpodobně ho zasáhla kulka jednoho z členů zásahovky, ale přesto se mu povedlo zmizet.

Měl chuť vyhodit telefon oknem, zavřít se ve svém bytě, zatlouct a zatemnit okna a už nikdy nevylézt ven. Jeho sny o návratu do normálního života se opět během vteřiny rozplynuly. Nejraději by se na všechno vykašlal, na celé FBI i na Madisona. Vždyť nechtěl tak moc. Chtěl jenom zpátky svojí identitu.

Během dne byl mrzutý, což si nejvíc odskákal jeho parťák Alan. Za těch devět měsíců si mezi sebou vytvořili pevné přátelství, jaké se může vytvořit jenom mezi lidmi, kteří spolu denně podstupují nebezpečí a musí si navzájem bezvýhradně důvěřovat. Booth se však po celou dobu užíral vědomím, že jejich partnerství a hlavně přátelství je celé postavené na lži. Tak rád by se se svým parťákem podělil o své starosti a všechno mu prostě vyklopil, ale nemohl. Nemohl to říct nikomu, tak nezbývalo nic jiného, než vybíjet si své zoufalství na střelnici. Večerní tréninková střelba se pro něj stala rituálem, bez kterého by se nejspíš zbláznil. A dnes si vzal rovnou dvojitou dávku nábojů.

Že se muselo stát něco důležitého, poznal hned, když po tréninku našel na mobilu 8 nepřijatých hovorů. Tři byly od Sweetse a další tři od Cullena. Pak mu volal jeho současný šéf a poslední hovor byl z neznámého čísla.

Nejdřív zavolal Cullenovi, který mu hned po první větě málem způsobil zástavu srdce.

„Vítejte zpět, agente Boothe! Do týdne vás chci zpátky ve službě!“ řekl veselým tónem.

„Cože? Jak…jak…vždyť utekl…“ nechápal.

„Utekl, ale už je ve vazbě,“ ujistil ho šéf. „Podívejte, pokud chcete podrobnosti, zavolejte doktoru Sweetsovi. Vím, že jste přátelé, tak jsem ho pověřil, aby vám vše vysvětlil. Zúčastňuje se všech probíhajících výslechů a navíc se dost zasloužil o to, že jsme toho parchanta nakonec dostali, proto myslím, že je v tomto případě ten nejkompetentnější. Zítra se s vámi spojí někdo z vnitřních záležitostí, aby jste se domluvili na vašem návratu. Prozatím nashledanou, agente.“

„Děkuju, pane. Na shledanou,“ Booth byl rád, že ze sebe zvládnul dostat aspoň slova na rozloučenou. Ještě hodnou chvíli koukal nevěřícně na telefon v ruce.

Povedlo se to! Ono se to vážně povedlo!

Když se aspoň částečně vzpamatoval a nabyl dostatek jistoty, že ze sebe bude schopný dostat víc než tři slova, vytočil Sweetse. Ten mu v rychlosti vylíčil, jak Madisona zradili jeho vlastní lidé. Dva ze zatčených dealerů se domluvili s advokáty na ochranné vazbě se zkrácením trestu, pokud prozradí sídlo základny a budou proti svému šéfovi svědčit. Po několika hodinách se k nim přidali další tři a jelikož všichni tvrdili svorně to samé, zásahová jednotka dostala nové souřadnice a Madisona se ještě ten den konečně povedlo zajmout. Byl překvapený a rozčileně vyhrožoval všem kolem.

Zvěsti o jeho zatčení se ve zločineckém podsvětí rozšířila do dvou hodin. Poté se začali ozývat další a další Madisonovi nepřátelé ochotni dosvědčit jeho špinavé obchody i vraždy. Už teď bylo jasné, že ho čeká křeslo nebo doživotí.

Mise byla úspěšně ukončena a Booth mohl vstát z mrtvých. Cullen slíbil, že na to připraví jeho kolegy v FBI. Nepředpokládal, že by s tím byli nějaké problémy. Blízké přátele, kterým by to mohlo ublížit, v úřadě neměl. Horší to však bude s Jeffersonským institutem. Kůstka bude pryč ještě přibližně čtvrt roku, takže měl dost času vymyslet, jak jí to vysvětlit. Nejdřív se musí vypořádat se šprty. Těm se musí podívat do očí už tento týden. Naštěstí se Sweets nabídnul, že s nimi o tom nejdřív promluví a vše jim vysvětlí, aby to pro ně nebyl šok, jen tak svého přítele najednou uvidět, když má být už rok mrtvý.

Booth věděl, že bude vystavený mnoha vyčítavým pohledům, ale přesto se nemohl dočkat. Měl chuť zpívat, ale uvědomil si, že by to Sweets, kterého měl na druhém konci linky, nemusel ustát a raději se ovládl. Když o několik minut později hovor ukončil, měl pocit, že se štěstím snad zblázní. Znovu bude žít!

Ještě předtím než zavolal svému nynějšímu šéfovi, vytočil Rebeccu. Když mu předala Parkera, ihned vyhrknul: „Parkere, v pátek půjdeme do ZOO…a pak na pizzu…a pak na zápas…“ Chrlil ze sebe proud slov.

„Ale tati, vždyť seš přece mrtvej,“ přerušil ho Parker.

„Nemůžeš se takhle vystavovat nebezpečí! Ani mě a mámu!“ Zněl tak úžasně dospěle a Booth pocítil obrovský pocit hrdosti, že má tak skvělého syna.

„Už ne, prcku. Už nejsem mrtvý. Táta opět žije a touží pořádně obejmout svého milovaného kluka…“

V tuto chvíli bylo těžké říct, kdo z těch dvou má větší radost.

Telefonát s nynějším šéfem byl velice rychlý, protože všechny informace získal už od Sweetse. Domluvil se s ním pouze na tom, že Alanovi vysvětlí situaci sám a poté se zastaví na ředitelství a odevzdá všechny doklady, dokumenty a výzbroj, které se týkaly jeho fiktivní identity. Tím okamžikem se opět oficiálně stane agentem Washingtonského úřadu, který vrátí agenta Bootha mezi živé.

Nakonec vytočil neznámé číslo, a když se z druhého konce linky ozvalo mrzuté: „Agente Boothe, ještě jednou se budete snažit na mě zkoušet takovéto vtípky, tak vás zastřelím sama!“

„Caroline!!!“ vyhrkl radostně.

„No, moc se netěšte. Čeká tady na vás spousta práce. Musíte mi pomoct s Madisonem. Vaše svědectví je jedno z klíčových. A taky potřebuji trochu toho vašeho drsného přesvědčování, aby žádný ze svědků nezměnil výpověď. Jestli se tohle povede, agente Boothe, Madison už nikdy nikomu neublíží.“

„Taky jste mi chyběla, Caroline!“ usmál se do telefonu.

„Vidím, že jste se vůbec nezměnil,“ podlehla nakonec jeho šarmu a taky se s telefonem u ucha usmívala. „Obávám se však, že s ostatními to nebudete mít tak jednoduché, jako se mnou.“

„Jsem si toho vědom, Caroline. A věřte, že to mě děsí víc než Madison.“

„Pomůžu vám, jak budu moct, zlato, ale jsou věci, které si budete muset zpátky vybojovat sám,“ ukončila hovor prokurátorka.

***

„Dnes jdeš nějak pozdě…těžká noc?“ zvednul Alan obočí, když Booth vešel do jejich společné kanceláře.

„Docela ano, Alane.“ dosedl ztěžka do svého oblíbeného křesla. Porozhlídnul se po kanceláři a jeho zrak se zastavil na jejich společné fotce z oslavy partnerových narozenin. Byl to dobrý chlap - za ten rok si vybudovali opravdu hezké přátelství. Bude mu rozhodně chybět.

„Musíme si promluvit,“ začal váhavě.

Tón jeho hlasu agenta Deavera evidentně zarazil, protože zavřel složku, kterou právě prohlížel a nervózně si poposedl.

„Stalo se něco, Davide?“

„Stalo se toho hodně, Ale, a mně je moc líto, že jsem ti musel tak dlouho lhát.“

„Lhát v čem? Dave, co se děje? Trochu mě děsíš..“

„V první řadě se nejmenuji David. Jsem Seeley Booth. Byl jsem sem v utajení přesunut z Washingtonu.“

Deaver se s povzdechem opřel do křesla a se zvednutým obočím si překřížil ruce na prsou.

„Aha. Takže, agente Boothe, co vás teda přivedlo z východního pobřeží až do Oregonu? Máte tady za úkol někoho prověřit, nebo co je důvodem?“ Jeho hlas nezněl vysloveně naštvaně, ale vřelost z něj taky zrovna nesršela.

„Madison…“ řekl Seeley stručně.

To jeho parťáka zaujalo. „Ten Madison, který nám visí dole na nástěnce? Co s ním máš, proboha, společného?“

„Víš, ono je to dost na dlouho,“ povzdechl si Booth.

Alan se ani nehnul, jenom bezvýrazně pronesl: „Myslím, že mi to dlužíš, Davide…Seeley. Věnoval jsem práci s tebou dlouhé měsíce. Věnuj teď ty mně pár minut…já nikam nespěchám…“

***

Pondělí. O týden později.

Měl chuť zavolat Hodginsovi hned, jak přijel do D.C., ale nakonec poslechl Sweetse, že se všemi nejdřív promluví on. Teď seděl nervózně ve své kanceláři a čekal… Uvnitř cítil nepříjemný svíravý pocit a nervozita ho téměř ochromovala.

Kolegové z úřadu ho zpátky přijali celkem bez problémů, pochopili situaci…vždyť se to mohlo stát kterémukoli z nich. Jen kolega, který musel Boothovi uvolnit zpátky kancelář se tvářil dost kysele a evidentně s ním nehodlal mluvit minimálně týden. Bylo mu to jedno. Na tom nezáleží. Tohle jsou jenom kolegové. To šprti z institutu pro něj byli téměř jako rodina. Na těch záleželo. Bez nich by jeho práce nebyla tím, čím je.

Pravou nohou nervózně poklepával a po očku sledoval hodiny na zdi. Na stole před ním ležela otevřená složka o Madisonovi, ale neměl páru o tom, co se tam psalo. Myšlenkami byl jinde. Nevěděl, jestli má očekávat spíš telefon nebo osobní návštěvu. Sám si nebyl jistý, co by víc uvítal. Toužil všechny obejmout, ale na druhou stranu netušil, jestli bude schopný ustát osobní setkání s kýmkoli se svých přátel. Bude se jim moct podívat do očí? A co v nich uvidí? Vztek? Nedůvěru? Radost, že ho vidí? Odpuštění? Pochopení nebo zatracení? Doufal, že ať to bude cokoli, ustojí to obě strany a vše se postupně vrátí do starých kolejí. Navíc ho neustále tížila myšlenka, že jakkoli špatně to půjde se šprty, s Kůstkou to půjde ještě stonásobně hůř.

Znovu kouknul na hodinky…

Bylo skoro poledne a zatím nikdo z jeho přátel nezavolal…ani nepřišel. Čím déle pozoroval vteřinovou ručičku, jak bezcílně bloumá po ciferníku, tím byl zoufalejší. Sweets s nimi už přece určitě mluvil…tak kde jsou?

„Sakra,“ zaklel a vzal ze židle sako. Rychlým krokem vystřelil ze dveří, kde se srazil s Cam.

Oba polekaně odskočili. On překvapený, ona strnulá a bojující s vlastními pocity. Několik vteřin na sebe beze slova hleděli a pak se Cam se slzami v očích usmála a silně ho objala.

„Seeley…“ chtěla něco říct, ale Booth ji přerušil.

„Cam, je mi moc líto…já…nevím, co k tomu mám říct. Doufám, že mi budete moct časem všichni odpustit,“ vychrlil ze sebe.

Odtáhla se od něj, tvář smáčenou slzami, ale usmívala se.

„Nebyla to tvoje chyba. Dr. Sweets nám všechno detailně vysvětlil. Mohl jsi odmítnout, vykašlat se na to a všechno by bylo fajn. Ale všichni tě známe a je nám jasné, že bys to neudělal. Nezahodil bys možnost dostat jednoho z největších parchantů za mříže. Udělal si správnou věc a nejdůležitější je to, že jsi zpátky.“

Booth se neubránil tomu, aby mu po tváři taky nesklouzla slza.

„A berou to tak všichni?“ zeptal se opatrně.

„Víceméně. Angela tě chce ze všeho nejdřív pořádně obejmout a potom ti nejspíš trochu vyčistí žaludek, ale je štěstím bez sebe. Teď musí urychleně dodělat vizualizaci místa činu, ale hned jak skončí, najde si tě. Hodgins se nejdřív tvářil, že je mu to srdečně jedno, že jsi mu ukradený a ať si prý děláš co chceš. Sweets na něj zkusil pár svých triků a po chvilce se úlevou sesypal, jak domeček z karet. Možná budeš mít čest setkat se s jeho pěstí, ale pak tě pozve na pivo a budeš mu muset vyprávět o tom, jak bylo v Oregonu.“

„Měl jsem hrozný strach vrátit se a zároveň to byla jediná věc, na kterou jsem celé měsíce myslel,“ povzdechl si.

„Musel sis projít peklem, Seeley. Ale jsi zase tady, mezi svými přáteli a rodinou,“ znovu ho vřele a úlevně objala. Když se po chvilce zase odtáhla, tvářila se nejistě.

„Sweets nás upozornil, že doktorka Brennanová ještě o ničem neví. Máme si dávat pozor na jazyk, kdybychom s ní mluvili. Musí si prý pořádně promyslet, jak jí to podá a myslí, že to bude lepší osobně až se vrátí, než jí takovou věc suše sdělit po telefonu.“

Booth ji pohladil po ramenou a bolestně si povzdechl.

„Tohle bude nejhorší. Sweetsovi jsem to ještě neřekl, ale s Kůstkou si to chci vyříkat sám. Jen nevím, jestli mám za ní letět nebo počkat, než se vrátí…Cam, myslím, že mě bude nenávidět.“

„Víš, Seeley, Temperance tvoje smrt zlomila. I když se tvářila statečně a netklivě, všichni jsme věděli, že v jejím nitru umřelo něco s tebou. Nemohli jsme s tím nic dělat. Odmítala jakoukoli pomoc, odmítala o tobě mluvit. Když se rozhodla odjet, ani jsme nenamítali, protože bylo jasné, že to je to jediné, co jí může pomoct. Uplynulo hodně času a je možné, že to nejhorší už přebolelo, ale jakmile tě uvidí, všechno bude najednou zpátky, to mi můžeš věřit. Oba budete muset být hodně silní, abyste to překonali.“

„Nechci o ní přijít. Měl jsem dost času o všem přemýšlet a vím, že bez ní bych nebyl celým člověkem.“

„No…my všichni ostatní jsme už dávno viděli, co mezi vámi je…to jenom vy dva jste byli slepí. Bohužel jste si to oba přiznali pozdě. Otázkou je, jak se s tím poperete teď,“ smutně na něj pohlédla Cam.

„Tak nějak pořád doufám, že prát se nebudeme,“ zasmál se Booth ve snaze odlehčit rozhovor a Cam se potěšila, že už nevypadá tak zkroušeně.

Chvilku potom, co odešla, vystřídala ji Angela a později i Hodgins a někteří stážisti. Pak teprve Boothovi odlehlo a začal si naplno užívat svého starého života.

***

Dny pomalu ubíhaly a měsíc před návratem Kůstky, nastal čas začít pomalu řešit, jak ji seznámit s aktuální situací.

Sweet byl vzteky bez sebe, když mu Booth řekl o svých plánech. Přetáčel panenky tak úporně, že kdyby ležel, tak díky tomu krouživému pohybu možná i vzlétne. Rezolutně odmítal nechat Bootha, aby doktorku jako první kontaktoval on sám. Říkal, že je to absolutně nepřijatelné z psychologického hlediska. Booth naopak namítal, že Kostička je natolik svérázná a nepředvídatelná, že není možné ji zaškatulkovat do nějakých psychologických tabulek či pravidel. Navíc ji zná ze všech nejlépe a v podstatě je to celé jeho boj.

Nakonec Sweetsovi nezůstalo nic jiného než rezignovat.

„Víš, co? Fajn! Dělej si, co chceš!“ rozhodil rozladěně rukama. „Ale jestli něco pokašleš, jestli jí ještě víc ublížíš, tak já už to žehlit nebudu, to si pamatuj!“

„Bojím se stejně jako ty, Sweetsi. Ale prostě cítím, že tohle musím udělat sám.“

„Myslím, že nemá cenu, abych cokoliv dalšího říkal,“ uzavřel debatu psycholog a nechal Bootha samotného.

***

Do návratu doktorky Brennanové zbývaly tři týdny a do Vánoc měsíc, když Booth přistál na letišti v Limě.

Nebylo těžké zjistit, kde se Kůstka pohybuje, jelikož byla pozvaná na sympózium, které se konalo v limském kongresovém centru.

Taxíkem se Booth nechal odvézt do hotelu v centru města, kde se ubytoval a pak se šel projít. Bloudil uličkami a srovnával si v hlavě myšlenky. Chtěl mít zítřek za sebou, ať už to dopadne jakkoli. Tahle nejistota ho ubíjela. Nebyla velká pravděpodobnost, že by na sebe náhodou narazili už dnes, přesto byl opatrný a neustále se rozhlížel kolem. Prošel se až ke kongresovému centru, aby druhý den zbytečně nebloudil a cestou zpět se zastavil na večeři v malé rodinné restauraci. Žaludek měl jako na vodě a stejně toho moc nesnědl, ale objednal si aspoň Ceviche, aby ochutnal něco typického pro Peru, když už se sem dostal. Překvapila ho přátelská atmosféra, se kterou se během celého dne setkával. Pozitivní přístup a optimismus ze všech lidí kolem přímo sršel. Za jiných okolností by to byla velice příjemná dovolená, pomyslel si.

Téměř celou noc nespal a neustále si v hlavě promítal, jak bude vypadat zítřejší setkání. Vrhne se mu štěstím kolem krku, až ho uvidí? Vlepí mu facku? Bude křičet? Rozbrečí se? Bylo mu to jedno. Hlavně, když to pochopí…

Booth se na sebe zahleděl do zrcadla, povzdechl si a vyrazil. Počasí bylo dokonalé, 25 °C, na nebi ani mráčku…jakoby ho i slunce chtělo povzbudit, že vše dobře dopadne. Cesta na sympózium mu trvala déle než včera. Věděl, že nemusí spěchat. Kůstka měla mít přednášku až v odpoledním bloku, takže plánoval, že se ji pokusí někde odchytit až potom. Stavil se ještě v internetové kavárně a zavolal Angele. Potřeboval slyšet pár slov na povzbuzení a vidět přátelskou tvář.

V kongresovém centru byly tisíce lidí. Přednášky běžely od rána hned v několika sálech. Některé byly zpřístupněny pouze odborníkům, ale blok, ve kterém měla mluvit Kůstka, byl naštěstí otevřený i laické veřejnosti. Booth počkal na přestávku, pak zaplatil vstupné a našel si místo v zadních řadách, kam nedopadalo světlo z pódia. Kromě něj zde muselo být aspoň 800 lidí a ještě pořád nebylo plno. Chvíli si listoval brožurami, a když pak zvedl hlavu, sevřelo se mu srdce. Seděla tam. V záři reflektorů, po boku dalších tří kolegů. Zaujatě diskutovala s jedním z nich.

Díky Peruánskému sluníčku byla krásně snědá. Měla na sobě upnuté černé kalhoty a světle modrou halenku s logem institutu, ve kterém dočasně působila. Vlasy jí od slunce trochu zesvětlaly a jemně se vlnily do délky, kterou u ní ještě neviděl. Vypadala krásně.

První z hostů uvítal návštěvníky. Všichni utichli a obrátili pozornost k řečnickému pultu. Kůstka letmo pohlédla do hlediště, a až teď si Booth všiml, jak je vyhublá. Modré oči jí v opálené tváři zářily, ale zároveň byly hrozně studené. Působila smutně…a nedostupně.

Během povídání svého kolegy ho zaujatě poslouchala a psala si do bloku poznámky. Občas se zamyšleně zahleděla do davu před sebou a Booth přemýšlel, jestli může podvědomě cítit, že ji někdo upřeně pozoruje. Když přišla na řadu, bylo zvláštní slyšet její hlas. Po tolika měsících. Byl tak důvěrně známý. Znovu v něm poznával tu vášeň a zaujetí, když mluvila o práci, kterou milovala. Nerozuměl polovině termínům, ale přesto ji poslouchal bez hnutí. Nakonec sklidila od návštěvníků velký potlesk, stejně jako její kolegové. Po krátké diskuzi se všichni čtyři rozloučili a během krátké přestávky před dalším blokem se vytratili ze sálu.

Booth sebral všechnu svou odvahu a vydal se ji hledat. Ať se děje vůle Boží, pomyslel si.

Na chodbě bylo docela rušno. Evidentně byla přestávka ve více sálech najednou, a lidi využili tuto chvilku k protažení. Vydal se směrem, kde tušil zázemí hostů. Nemusel chodit daleko. Zahlédl ji hned, jak zahnul za roh. Kličkovala mezi lidmi směrem k východu…a přímo proti němu.

Na okamžik to vypadalo, že si ho vůbec nevšimne, protože byla zamyšlená a okolí vnímala jen do té míry, aby se s nikým nesrazila. Booth stál uprostřed chodby a čekal na střet. Dva metry od něj se na něj mimoděk podívala a udělala pár dalších kroků. Těsně předtím, než ho obešla, se prudce zastavila.

Jejím tělem projelo poznání. Zalapala po dechu a prudce poodstoupila.

Několikrát zamrkala, ve tváři měla šokovaný výraz. Její rty jakoby ho chtěly oslovit, ale nevyšla z nich ani hláska. Naprázdno vytvarovaly slovo. Snad jeho jméno. Natáhla ruku a dotkla se jeho tváře.

„Kůstko,“ oslovil ji tiše Booth.

V ten moment sebou trhla, jako by se probrala ze snu. Booth se ji pokusil zastavit. Chytl ji za ruku, ale ona se mu vyděšeně vytrhla a začala utíkat směrem k východu.

„Kůstko! Počkej, prosím!“ rozběhl se za ní.

Vyběhla z budovy a zamířila k odstavenému taxíku křížem přes obrovské parkoviště. Dostihl ji asi po třiceti metrech.

„No tak! Temperance! Stůj!“ tentokrát ji držel pevně. „Vysvětlím ti to.“

Otočila se na něj. V očích měla slzy a třásla se, jak její tělo bojovalo se všemi emocemi.

„To není možný…to není možný…jsi mrtvý…jak…to přece…“

„Nejsem mrtvý, Kůstko,“ držel jí paže. „To zranění nebylo tak vážné, neumřel jsem. Ale úřad si myslel, že bychom toho mohli využít a díky mé smrti tak dopadnout parchanta, který slíbil, že mi jednou přijde na pohřeb. Ale on nepřišel. A tak jsem musel zůstat mrtvý dál, abychom to nějak promysleli a dostali ho jinak.“

„Musel jsi?“ podívala se mu nenávistně do očí.

Booth zaváhal: „No, nemusel, Kůstko. Mohl jsem se rozhodnout, že se na něj vykašlu. Ale pochop, že to jsem nemohl udělat. Ne zrovna u něj. Až pozdě jsem zjistil, žes o tom nevěděla. To přece musíš pochopit!“ naléhal.

Kůstka se mu vytrhla.

„Nemusím!“ vší silou ho naštvaně udeřila do hrudníku. Měl co dělat, aby udržel rovnováhu. „Nemusím, protože pro mě jsi mrtvý, chápeš? Mrtvý!“ zase měla slzy v očích. Rázně se otočila a pokračovala k taxíku.

Booth stál nehnutě na místě. Hleděl do země. Neměl sílu o ničem přemýšlet. Když zaslechl, že auto odjíždí, zvedl hlavu. Jejich pohledy se na pár vteřin setkaly. V obou bylo stejné množství bolesti. Kůstce tekly po tvářích slzy. On si pravou rukou sáhl na hrudník, kde ještě cítil její úder. „Promiň,“ zašeptal zoufale směrem k autu. To následně vyjelo z parkoviště a zmizelo mu z očí.

Ještě chvíli stál uprostřed parkoviště. Pro mě jsi mrtvý! znělo mu v uších. Tušil, že to nepůjde lehce. Věděl, že se bude zlobit. Ale v koutku duše pořád doufal, že to pochopí. Je přece vždycky tak racionální…a on přece má racionální vysvětlení. Tolikrát si přál, aby dala víc na srdce než na mozek a zrovna dnes u ní právě city převládly. K jeho smůle.

Když se trochu vzpamatoval, vytáhl z kapsy mobil a vytočil Sweetse. „Měl si pravdu, asi jsem to zvoral,“ přiznal bez okolků zlomeným hlasem.

Hned druhý den ráno odletěl zpátky do Washingtonu. Několikrát se jí pokoušel dovolat, ale ani jednou mu to nezvedla a e-maily ignorovala. Nakonec poslechl Sweetse, aby byl trpělivý a dal jí čas.

***

Vrátila se pár dní před Vánoci. Když se to Booth dozvěděl, oddechl si. Bál se, aby si svoji stáž zase neprodloužila. Vzhledem k okolnostem…

V práci se mu vyhýbala. Jako na potvoru jim už do Vánoc nebyl přidělen žádný společný případ a kdykoliv za ní přišel do institutu, nechala se zapřít, nebo ho prostě ignorovala. Šprti s ním soucítili, ale nemohli mu pomoct. Sweets se jí snažil vše několikrát vysvětlit, ale Kostička odmítala uznat, že Booth pouze plnil rozkazy. Navíc byla naštvaná i na psychologa, protože to byl právě on, kdo doporučil, aby se jí neřeklo, že žije.

I přes vytrvalou ignoraci Bootha však všichni cítili, že je na tom doktorka mnohem lépe. Byla naštvaná, podrážděná a sarkastická. Paradoxně to bylo pozitivní. Za ten týden od návratu tak projevila víc pocitů než za celý uplynulý rok. Booth byl zpátky mezi živými a ona taky.

Ve Štědrý den byl skoro do večera s Parkerem. Byli se projít na trzích v centru, aby nasáli vánoční atmosféru, Booth si koupil Vánoční růži, dali si skvělý oběd a odpoledne zašli do kina na Dickense. Pozdě odpoledne pak odvezl syna včas domů, aby stihl slavnostní večeři s mámou a otčímem. Nechal tam Parkerovi ještě dárek, popřáli si s Rebeccou a odjel. Několik desítek minut jen tak bezcílně bloumal. Cestou zavolal dědečkovi a Alanovi do Portlandu. Když pak zastavil, uvědomil si, že není před svým domem, ale u Kůstky. Chvíli zvažoval svoje možnosti. Zkusil jí zavolat, ale podle očekávání to nezvedla. Vzal z auta kytku a zazvonil. Nic. Zazvonil ještě jednou a místo Kůstky vykoukla z vedlejšího okna paní Bearnsová, sousedka.

„Pane Boothe, dlouho jsem vás tady neviděla! Temperance není doma. Mám ji něco vyřídit?“ zvědavě si přeměřila nejdřív jeho a pak květináč.

„Ne, ne. Děkuji, paní Bearnsová. Jen, kdybyste byla tak hodná,“ ukázal na kytku.

„Jistě, vydržte chvilku,“ otevřela mu bzučákem dveře a Booth nechal Vánoční růži Kůstce před dveřmi. Přemýšlel, že jí napíše i vzkaz, ale nechtěl pokoušet zvědavost sousedky. Tušil, že je zrovna přilepená okem ke kukátku.

Cestou k autu jí ještě zamával a jel domů.

Zaparkoval na obvyklém místě a zašel do nedaleké večerky pro pivo a popcorn. Takovou večeři na Štědrý den ještě neměl, ale chyběla mu chuť na něco slavnostního. Odmítl strávit dnešní večer u Rebeccy a nechtěl oxidovat ani u Hodginse a Angely. A Hank měl rande s důchodkyní z karetního klubu. Nechtěl mu to kazit a smířil se s večerem u televize. Nakonec, užil si skvělý den se synem. Co víc bych si mohl přát? Říkal si cestou po schodech, aby omluvil svoji melancholii.

„No, co asi,“ zabrblal si ironicky pod nos, když odemykal byt.

„Samomluva může být projevem duševní nemoci,“ ozvalo se za jeho zády.

Strnul. Její hlas jím projel jako elektrický výboj.

„Nebo ji může způsobit zvýšené intrapsychické napětí,“ pokračovala.

Položil nákup na zem a otočil se. Seděla na schodech vedoucích do dalšího patra.

„Stoupá při pocitech osamění,“ zvedla obočí. Nepatrně se usmála. „Kdes byl tak dlouho? Čekám tady už celou věčnost.“

Booth si uvědomil, že zadržuje dech. Konečně vydechl a udělal pár kroků směrem k ní.

„Když jsem odvezl Parkera, potřeboval jsem si trochu pročistit hlavu, tak jsem jen tak jezdil. Byl jsem i u tebe, ale …nebyla jsi doma. Nechal jsem ti tam Vánoční růži,“ bezmocně rozhodil rukama.

„Vím, Bearnsová už mi volala.“

Booth si bolestně povzdechl: „Mrzí mě to, Kostičko. Kdybych věděl, co všechno to způsobí, vykašlal bych se na to. Nikdy bych ti vědomě neublížil.“

„Doktor Sweets mi to taky pořád říká,“ přitakala.

„Takže jsi přišla, protože ti to doporučil Sweets?“ Jeho hlas zněl trochu zklamaně.

„Ano,“ řekla, „doporučil mi, abych si tě vyslechla.“

„Aha,“ zkonstatoval už trochu podrážděně a vložil si ruce do kapes. „Ale asi bych měl být rád i za to.“

„Boothe, ale přišla bych i bez toho,“ Kůstka se na schodech postavila a opřela se o zeď. „Hodně jsem o tom přemýšlela. Občas potřebuji pomoct pochopit, co cítí ostatní, ale v tom, co cítím já, mám jasno i bez Sweetse.“

„A co cítíš?“ našel odvahu udělat pár dalších kroků směrem k ní.

„Cítím vztek, protože jsi dopustil, abych myslela, že jsi mrtvý…bolelo to a já byla najednou tak slabá. Nenávidím tě, protože jsi mi ukázal, jak jsem zranitelná a jak můžu mít v sobě prázdno. A cítím taky úlevu, protože teď jsi tady a všechno je najednou svým způsobem v pořádku.“

„To je až moc pocitů na jednu Kůstku,“ usmál se. „Obejmul bych tě, ale bojím se, abych zase nedostal pěstí,“ zašeptal pobaveně.

„Sweets mi vysvětlil, že to byly nahromaděné úzkosti a negativní emoce, které jsem nedokázala zpracovat jinak než fyzickým útokem. Obrazně jsem ti prý chtěla způsobit bolest, jakou jsi způsobil ty mně. Samozřejmě, fyzická bolest nemůže vykompenzovat tu psychickou, ale pomůže ji zmírnit. A musím uznat, že měl asi pravdu.“

„Vzhledem k tomu, cos všechno před chvilkou vyjmenovala, že cítíš, se pořád bojím,“ naoko se zatvářil nejistě, přesto přišel až ke schodům.

„Myslím, že teď zrovna ti nic nehrozí,“ utřela si slzu a svezla se mu ze schodů do náruče, „ale neopovaž se ještě někdy umřít!“

Pevně ji objal: „Promiň…promiň…promiň,“ šeptal jí přes slzy do vlasů, „nedovolím, aby ti ještě někdo ublížil, Kostičko. Tak moc si mi chyběla…“

Když se od sebe odtrhli a utřeli si vzájemně z tváří slzy, které ani jeden z nich nedokázal pod tlakem emocí potlačit, Booth omluvně ukázal na malou hromádku u dveří.

„Dnes asi nebudeme mít moc bohatou štědrovečerní hostinu. Mám jenom pivo a popcorn.“

„To nějak zvládneme, taky jsem něco přinesla,“ zasmála se a vytáhla z kabelky lahev vína.

„To bude dlouhá noc,“ vzal ji Booth vesele kolem ramen a vedl ji do bytu.

„Nezapomeň, že se pořád ještě zlobím,“ laškovně ho Kůstka dloubla do žeber.

Políbili se a zavřeli za sebou dveře.
 

* * * K O N E C * * *

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

dakujem

(zmija123, 22. 1. 2016 2:18)

super a ďakujem za krásny zažitok.

Príjemné deja vu

(DesdemonaBB, 8. 7. 2014 21:41)

Po vyše 2 rokoch ani sama neviem prečo, ale vyhľadám gilly8-tine fórum, o ktorom viem, že spí zaslúženým spánkom a tam sa odrazu vynorí poviedka, ktorá je krásnym návratom do Bones minulosti.
Som rada, že zázračne neožil len Booth v Tvojej poviedke, ale spoločne s ním aj skvelý čitateľský zážitok, ktorý sa mi spája s týmto webom :)

...

(KayTre, 3. 6. 2014 21:42)

Dekuji, Jani. Jsem rada, ze se libi, a ze jsem to nedopsala zbytecne ;-)

Super!!

(JaničkaQ, 2. 6. 2014 18:38)

Kaytee, moc díky!! Po dlouhé době nová povídka a úžasně mi zlepšila náladu! Moc se ti povedla a je super, že si se do toho po tak dlouhé době pustila :).. Snad bude víc takových a vzniknou další skvělé povídky :).. Fakt super!