Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky

 

Poslední sbohem


Autor: Kateřina Tomeková
Jazyk: CZ
Pár: Booth a Brennanová (Brennan´s POV )

* * *

Seděla po tmě ve své kanceláři se stíny na tváři i na duši. Přemýšlela. Všichni se s ní už rozloučili a nechali ji tady samotnou. Nikdy jí samota nevadila. Dnes ji dokonce vítala víc než kdykoliv předtím.

Nezapomněli ji samozřejmě popřát krásné svátky. Snad ze zvyku. Jak ironické.

V posledních dne kolem ní chodili po špičkách. Báli se na ni podívat, aby nemuseli hledět do těch prázdných, vyhaslých očí. Bylo jí lépe samotné.

Už dál neměla sílu tvářit se před nimi netečně, být tou tvrdou a nesmlouvavou doktorkou Brennanovou, jakou všichni znali. Její srdce skomíralo smutkem a všechen ten led na povrchu, pro ní tak typický, roztál. Zbyla jen bezduchá schránka.

Setřela si z tváře nezvanou slzu, s tichým povzdechem si rozsvítila lampičku. Přisunula si k sobě připravený papír a pečlivě ho přehnula napůl. Pohladila prázdnou stránku na místě, kam dopadla její slza.

Milý Boothe, začala psát. Zadívala se na papír a bezmocně se rozvzlykala. Obě slova přeškrtala tak silně, že to šrámem odnesl i její stůl.

Když se po pár minutách uklidnila, napsala Drahý Seeley, ale jen co dopsala y v jeho jméně, znovu po sobě všechno začmárala. Můj nejdražší příteli, zněl její další pokus, který skočil stejně tak beznadějně, jako první dva. Vztekle papír zmuchlala a hodila ho někam doprostřed místnosti.

´Napsala jsem knižní bestseller a nejsem schopna začít jeden blbý dopis!´ rozčilovala se s hlavou v dlaních. Znovu se nekontrolovatelně rozplakala.

Oči pevně zavřené, jak se snažila utřídit si myšlenky. Najednou prudce vstala a hystericky se začala procházet po kanceláři, ruce v křeči sepjaté na prsou.

´Racionální! Buď, sakra, racionální!´ opakovala si pořád dokola, ale jediné co tím dosáhla byl ještě větší zmatek v její hlavě.

Po chvilce těžce dosedla zpátky do křesla a z tiskárny vytáhla pár dalších papírů. Prosebně hleděla na prázdné stránky před sebou, jakoby snad ony znaly odpovědi na všechny její nezodpovězené otázky.

´Když ti na něčem opravdu záleží a už nevíš jak s tím dál, musíš vypnout mozek a naplno zapojit srdce, Kůstko. Pak dokážeš, co jen si zamaneš,´ jeho hlas jí zazněl v hlavě tak jasně, jakoby seděl vedle ní.

Boothe, napsala a spokojeně se podívala na jeho jméno. Její prsty hladily jedno písmeno za druhým. …neustále čekám, že se najednou otevřou dveře, ve kterých budeš stát Ty. V ruce složka s novým případem, na tváři nedočkavý úsměv. „Máme případ, Kůstko. Jdeme!“ vyhrkneš na mě a já si bez připomínek převléknu plášť a budu tě následovat vstříc vyšetřování. Jako vždy se spolu budeme hádat i smát se a samozřejmě vést se Sweetsem ty naše nesmyslné diskuze.

Smutně se pousmála.

Já vím, nejsou nesmyslné, jen příliš psychologické pro tak racionálního vědce jako jsem já. Tak bys to řekl, viď? A víš, že mám paradoxně tyhle sezení vlastně ráda. Jsou prostě naší součástí. Součástí Tebe i mě.

Ale Ty tu teď nejsi a nikdy už nic nebude tak, jako předtím. Nechal jsi mě tady samotnou. Ano, přidělili mi agenta Deavera. Agenta Nudného, kravaťáka, se kterým si nemám co říct. Do puntíku respektuje všechny vyhlášky a ta vaše nepsaná federální pravidla. Nebere mě do terénu a netráví se mnou večery v Royal Dinner.

Víš, Boothe, pro Tebe jsme byli Tví šprti, Tví přátelé, lidé, za kterými si chodil rád. Pro toho nového jsme jen banda divných vědců z Jeffersonského institutu, kteří se vrtají v mrtvolách a on je prostě potřebuje k práci. Nemá k nám žádné osobní pouto.

Já vím, tak to asi má být, ale Tys prostě patřil mezi nás. Vnášel jsi nám sem kousek toho světa tam venku, kousek lidskosti i lásky. Jsi přítel, který nás všechny tak nějak spojuje…spojoval. Všechno je najednou pryč. Všichni věří, že se s Tvým odchodem vyrovnám rychle. Jsem přece ta racionální doktorka. Studený psí čumák, který nemá skoro žádné city. Ale tentokrát nemají pravdu, Boothe. Všechno se změnilo a nikdy to nebude jako předtím. Já už nebudu stejná jako předtím. Vědec ve mně si to sice nepřipouští, ale mé iracionální já cítí, že něco tam uvnitř zemřelo a já nevím, jak se s tím vyrovnám.

A to všechno kvůli Tobě, jenom Ty za to můžeš! Proč si sakra vstal? Proč jsi tu kulku nenechal mně?


Udeřila vztekle pěstí do stolu. Jakoby ho tím mohla zranit. Jakoby to snad mohlo pomoct a on takhle mohl cítit její bolest. „Přijala bych ji bez přemýšlení, jen aby ses ty mohl vrátit!“ promluvila a doufala, že ji může slyšet.

Chtěla bych Ti toho tolik říct. Proč jsem to nikdy neudělala? Proč? Protože sis o to nikdy neřekl a mně samotné tyhle věci tak pomalu docházejí. Výška mé inteligence je shodná s výškou mé postavy a přesto nejsem schopná dát si dvě a dvě dohromady. A možná jsem si to dohromady dala, ale můj mozek to odmítal pochopit. Měl strach to chápat. A teď je pozdě.

Chybíš mi, Boothe. Tak moc mi chybíš. Každý další den je prázdnější než ten předtím a já přemýšlím, jak hluboká ta prázdnota může být.

Zítra jsou Vánoce. Léta jsem je nenáviděla a teď, když jsi mě naučil znovu je milovat, mě opustíš. Kouzlo Vánoc…jaké kouzlo? Kdyby nějaké kouzlo existovalo, byl bys tady teď se mnou a já bych nemusela v slzách vzpomínat na loňské Vánoce, ve které jsem díky Tobě znovu uvěřila.

Pořád vidím před očima Tebe a Parkera s ozdobeným stromečkem na vězeňském dvoře. Byli jste oba tak šťastní a já…já jsem byla ještě šťastnější. Takhle se mi objevuješ v mých snech. S telefonem u ucha a v očích dva plamínky, hořící jenom pro mě. V tu noc jsem hodně pochopila a nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem Ti nic neřekla. Viděli to všichni kolem nás, řekli mi to. Jen my dva jsme se každý den potkávali a kráčeli vedle sebe jako slepci. Dnes už jsem si jistá, že jsme to věděli, tam někde v hloubi srdce jsme to tušili, ale naše neschopnost schovaná za strach, nás oslepovala.

A najednou je pozdě. Chtěla bych žít dál, jako předtím, jakoby se nic nestalo. Ale nejde to. Nemůžu tady zůstat a tvářit se, že jsem v pořádku, že jsem na Tebe zapomněla. Že je všechno, jak má být. Já nemůžu, Boothe, protože už se nedokážu přetvařovat. Nemůžu se sem do Institutu každý den vracet a vědět, že Ty se sem už nikdy nevrátíš. Už nemůžu…


Nepřítomně pohlédla na jednosměrnou letenku opřenou o kalendář. Peru. Věděla, že se rozhodla správně. Nově prostředí, hodně práce a naopak málo času na vzpomínky na minulost.


Nadešel čas se rozloučit. Čas zavřít tyto dveře a otevřít nové někde daleko, kde mi Tě nic nebude připomínat, a kde budu moct začít znovu. Všichni časem zapomenou. Někdo rychleji a někomu to bude trvat déle. Děsí mě představa, že já pravděpodobně nezapomenu nikdy, protože ani zapomenout nechci. Přeji si jen, aby vzpomínka na Tebe tolik nebolela. Abych mohla vzpomínat s úsměvem na tváři a s klidem na duši.

Boothe, děkuji, žes tady se mnou těch pár let byl, žes tady byl pro mě, a žes pro mě i odešel. A i když Tě za to nenávidím, jen díky tomu mohu já žít dál.

Ať si kdekoliv, přeji Ti krásné Vánoce, protože vím, jak je máš rád a jak Tě znám, donutíš každého, kdo je tam s Tebou, aby je měl rád taky.


Usmála se.

Opatruj svá křídla, Boothe.

Tvá…


Zamyslela se než napsala své jméno a pak se rozhodla…

…Kůstka


Opatrně dopis složila a vložila ho do kapsy kabátu spolu s letenkou. Ještě naposledy se porozhlédla po své kanceláři a zhasla za sebou světlo. Vykročila do tmy a zastavila se až před jeho hrobem.

Seeley Booth, přečetla si jméno člověka, kterého tolik milovala. Klekla si k němu. Chvilku jen tak hleděla do prázdna s hlavou plnou vzpomínek. Pak vytáhla dopis a položila ho ke kytkám.

Naposledy pohladila jeho jméno. Povzdechla si.

„Je čas jít, Boothe…je čas jít…“

Otočila se a vykročila do prázdna. Sbohem.

* * *


Pokračování povídky: Sbohem nemusí být navždy

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

dojimave

(lucka555, 8. 2. 2014 12:01)

Uplne ma to dojalo. Skoro som sa rozplakala :`)

Jojo

(Zdeněk Č., 17. 11. 2010 20:06)

Zaprvé se přiznám, že jsem u toho neplakal. Ale o to víc jsem si ho užil. Propracované a přitom se švihem a tempem, krásný jazyk, hodně citlivé. Piš příběhy. Klidně detektivky - tvým stylem rozkvetou. :-) Dodstalas mne... a to se nestává... :-)

Nádherné

(Ivík, 17. 1. 2010 12:15)

Klaním se před tebou,opravdu úžasná a nádherná povídka.Občas jsem měla problém dobře vidět na monitor,protože jsem to celý obrečela:(,ale je to naprosto dokonalý.Dokážu si představit,že by i tohle mohla Tempy udělat.Jsem ráda,že píšeš pokračování:)

plačem

(tété, 16. 1. 2010 17:53)

ja som sa rozplakala...a nie len tak, že by som vypustila pár slzičiek...to bola rieka..minula som 4 balíky vreckoviek....nádhera

Poslušně hlásím,

(KayTee, 8. 1. 2010 16:50)

že jsem se pustila do pokračování :-)

...

(JaničkaQ, 28. 12. 2009 19:50)

Opravdu nádherné! Moc se mi to líbilo, ale přiznám se, že i já jsem uronila nějakou tu slzičku. Smutný a zárověň tak krásný příběh o Bones jsem nikdy nečetla! Super! Jen tak dál! (ale příště možná se šťastným koncem :))

dojemné

(Danny, 27. 12. 2009 10:12)

veľmi pekné, od začiatku až po koniec som plakala. Klobuk dole, je velmi málo príbehov čo ma vie takto rozplakať. :)

pekné

(ali, 26. 12. 2009 18:46)

super KayTee, ani nejdem písať ako ma to dojalo, ale krásne napísané, minimálne na jednotku :) ďakujem

:-)

(Jájinka, 25. 12. 2009 15:44)

Já mám takový zvyk, že na Štědrý den vůbec nezapínám počítač a teď mě to skoro mrzí, KayTee :) Jednoduše řečeno - je to krásné. Ani se mi nechce říkat, že smutné, protože... Já nevím, život je prostě někdy i takovýhle :) Dopis je nádherný, dokážu si představit, že přesně něco takového by Bren mohla napsat :) Doufám, že se časem dočkáme toho pokračování!

úžasné

(Emily, 24. 12. 2009 17:11)

úplně mě to vzalo. Je to nádherná povídka. Úplně si vybavuju Camilu jak Boothovy řekla že jestli si jenom myslí že je zamilovaný do Kůstky a není to skutečné, ať radši mlčí jinak Kůstce zlomý srdce. Tahle povídka o tom zcela vypovídá. Booth jí změnil a to už se nedá vrátit zpět i kdyby chtěla být iracionální sebevíc

(o_o)

(Marse, 24. 12. 2009 17:01)

Hej to by bol dobrej nápad napsat to pokráčko...jináč moc pěkný a hafik smutné...ale pěkně napsané...

:-)

(Mišule 87, 24. 12. 2009 15:09)

Pěkný, moc pěkný, fakt hodně pěkný ... pěknej dáreček na vánoce, děkuji :-)

...

(Ivet, 24. 12. 2009 11:27)

Ne, to mi prosím nedělej :-(...to už by mi asi hráblo úplně, máš dneska nějakou drastickou náladu ne??...víš co to se mnou dělá o Vánocích??...jenom si představím jak Bones pokládá dopis a odchází, a hned na to se tam přihrne Booth, dopis si přečte a jenom se za ní smutně dívá, tak mi to rve srdce....asi už jsem na tom hodně špatně :-(

:-)

(KayTee, 24. 12. 2009 11:14)

Jsem ráda, že se vám povídka líbí...vím, že na Štědrý den je to moc smutné, ale i tom je život :-) Trochu jsem si zapřemýšlela, jak by to mohlo vypadat, kdyby byl ten pohřeb na konci třetí řady skutečný.. Zároveň si takhle si můžete představovat, že to takhle dopadlo, protože ten týpek, na kterého Booth na pohřbu čekal, nepřišel, tak musel zůstat "mrtvý" i nadále.. třeba jednou napíšu pokračování z pohledu Bootha, který hleděl na Kůstku někde v utajení z povzdálí, a když odešla, dopis si vzal a přečetl... ;o)

...

(Ivet, 24. 12. 2009 9:42)

Páni, KayTee, tak tohle mi nedělej. Je to nádherně napsaný, ale tak strašmě smutný. Pořád jsem doufala, že na konci vejde Booth do kanceláře a oznámí, že se jde rozloučit, protože s Rebeccou odlétá do Afriky, zbožné to přání, každopádně je to krásná povídka :-)

krasne

(ange, 24. 12. 2009 8:59)

necakala som ze na stedry den budem plakat ako ked prsii...:(...ale vemi kraasne

hmm

(Tina, 24. 12. 2009 1:42)

krasne, ale smutne :(