Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky

Osudové setkání

3.část


Autor: Jitka Brhelová
Pár: Booth a Brennanová

 



* * *
Na platformě to bzučelo jako ve včelím úle. Tolik lidí „šprtů“ na tak malém plácku. Pečlivě si prohlíželi ostatky a sebrané důkazy z místa činů. Vzorky, jenž by pomohli odhalit zločin. Tolik osobností zaujali dva lidé, kterým někdo ublížil, které někdo nenáviděl. Museli zemřít. Podle instrukcí od dr. Brennanové si každý našel tu svoji práci a odebral se s ní do svých laboratoří. Nakonec zůstala Kůstka na platformě sama. Jen ona a ostatky muže.

Dr. Brennanová přistoupila k pracovnímu stolu, který byl celý podsvícený. Byla na něm rozložená a naprosto precizně sestavená kostra mladého muže. Na ruce si navlékla chirurgické rukavice, sklonila hlavu a sebrala jednu z kostí. Když ji prozkoumala, položila ji zpátky na své místo a vzala další kost. Takto postupovala dál, než objevila kosterní nesrovnalost. Stopu. Důkaz.

Ozvalo se pípnutí scanneru, který sloužil jako bezpečnostní alarm u vstupu na platformu. Kůstka zvedla hlavu a podívala se směrem, odkud se ozvalo pípnutí. Byla to Daisy. Se svým natěšeným a vzrušeným výrazem malého dítěte kráčela po schodech směrem nahoru k doktorce.

„Dobrý den, dr. Brennanová“ pozdravila s úsměvem Daisy a fascinovaně zírala na kosti. „Dr. Soroyanová odebrala vzorky tkání a tekutin, které poslala na toxikologii. Výsledky by měli dojít do pár hodin,“ řekla Daisy téměř jedním dechem. „Začnu s ohledáváním kostí druhé oběti a …“
„Nemusíte. Na druhé oběti již pracují Wendell s dr. Edisonem. Navíc, je to spíše práce pro patologa, než pro antropologa. Ta žena nemohla být ve vodě moc dlouho. Její tkáně jsou témeř neporušené rozkladem. Včetně bodných ran na hrudníku. Budu Vás potřebovat tady,“ skočila Brenn do výkladu Daisy, aniž by se obě dvě na sebe podívali.
„Oh, dobře. Tak já se podívám na lebku oběti a udělám pár testů,“ odvětila Daisy trochu zplihle. Sebrala ze stolu lebku muže. „Jak budu hotová, předám ji Angele, aby mohla vytvořit portrét,“ a odešla.

„Ahoj, zlato,“ zaznělo Kůstce za zády.
„Angelo...ahoj“ odpověděla své kamarádce a usmála se na ni.
„Jak to jde?...Můj bože, kde má hlavu?“
„Daisy si ji vzala. Udělá pár testů a pak ti ji přinese.“
„OK. Brenn, chtěla jsem se tě zeptat, jak plánuješ oslavu narozenin pro Christine??“
„Nevím, Angelo. Nepřemýšlela jsem o tom ještě. Nikdy jsem narozeniny neslavila, vždyť víš. Nikdy jsem nic neslavila. Už od svých patnácti let.“
Angela už chtěla něco říct, když...
„Ale vzhledem k tomu, že má dcera bude mít první rok, je zcela pochopitelné, uspořádat pro ni narozeninovou oslavu,“ logicky vysvětlila Angele. „I když vím, že tak malé dítě nechápe, co to oslava narozenin vůbec znamená.“
Angie na ni zírala s pusou dokořán. „Brenn, nemusíš vždy odpovídat na všechno tak „šprtovsky“. Všichni víme, že umíš mluvit lidštěji.“ Angela se na chvíli odmlčela... „Napadlo mě, že bych ti s přípravami oslavy pomohla. Co ty na to?“
„Angelo, moc ti děkuji za tvoji nabídku, vážím si toho. Budu ráda, když mi s tím pomůžeš. Víš, pořád mám pocit, že někde, v něčem selhávám. Chci být pro ni tou nejlepší mámou, ale někdy mám pocit, že to nezvládnu. Mám strach, že se sní nebudu moct hrát, protože já si nikdy nehrála. Neporozumím ji, až vyroste a poprvé se zamiluje...Angelo, prostě nevím, jak tohle zvládnu.“ Angela chtěla své kamarádce pomoct. Měla ji moc ráda. Usmála se na ni a objala ji. „Ty to zvládneš a víš proč? Protože máš Bootha, muže co miluje tebe a Christine. Máš své přátele a taky máš mě. Nejsi na to sama a my tu budeme vždy, když budeš potřebovat. Budeš pro Christine ta nejlepší máma na světě.“ A znovu se mile usmála.
Na Kůstčině tváři se objevil lehký úsměv a vděčnost. „Děkuji.“
„Od toho jsou přece přítelkyně...Dobře, na tu narozeninovou oslavu se ještě spolu domluvíme. Jdu se podívat za Daisy, jak je daleko. Třeba už budu moct udělat ten portrét.“ Naposledy se na sebe podívaly a Angela odešla.


Velké černé auto zastavilo na příjezdové cestě. Když se otevřely dveře, ozýval se z útrob vozidla dětský smích. Booth s Lacey osvobodili děti od bezpečnostních pásů dětských sedaček, vzali každý jednoho do náruče a odebrali se směrem k domovu. Tady se s nimi Booth rozloučil a vydal se směrem k autu. Koutkem oka zaměřil šedou dodávku, stojící u krajnice, o pár domů dál. Všiml si jí, když odjížděli z Jeffersonu. Sotva se rozjeli, vydala se cizí dodávka jejich cestou. A teď dokonce stojí v jejich ulici. Náhoda? Booth udělal pár velmi rychlých kroků směrem k dodávce...

Ozval se zvláštní plechový zvuk, když speciální agent zaklepal na dveře dodávky. Bylo mu divné, že za volantem bylo prázdno. Kdokoliv jiný, kdyby je sledoval, by zůstal sedět za volantem a hned, jak by spatřil někoho, kdo se k němu blíží, okamžitě by nastartoval a odjel z místa. Avšak z auta se nikdo neozýval.

„Pane, hledáte někoho?“ ozvalo se Boothovi za zády.
„Dobrý den, jsem zvláštní agent Seeley Booth, FBI. Ta dodávka je vaše?“
„Ano, ta je moje. Zrovna se se ženou stěhujeme do tohoto domu“ odpověděl muž. „Potřebujete něco, pane?“
„Ne, jen jsem tuhle dodávku tady ještě neviděl. Pan Morrison,který tu žil, měl jiné auto. Ani jsem nevěděl, že prodal dům a odstěhoval se“ dodal Booth.
„Moc milý pán. Znal jste ho osobně?“
„Ano, já tady bydlím, v tom bílém domě, jak před ním stojí třešeň.“
„Moc pěkný dům. Takže z nás budou sousedé. Hned mám lepší a bezpečnější pocit tady bydlet, když vím, že pár metrů od nás je FBI“ a opět se týpek nuceně usmál.
Booth si chlápka prohlédl od hlavy k patě. Nebyl mu zrovna dvakrát sympatický. Drobný hubený týpek. Tmavé krátké kudrnaté vlasy a zelené oči, ve kterých nebylo vidět ani zrnka něčeho dobrého. A ten jeho nucený úsměv...Booth neměl takové lidi rád a teď někoho takového měl mít za souseda. Zřejmě přibude na jejich domovních dveří pár zámků navíc.
„Promiňte, ani jsem se vám nepředstavil. Jmenuji se Steve Dowling“ suše dodal muž.
„Zlato, můžeš mi pomoct s těmi krabicemi?“ Ve dveřích domu se objevila žena. Dlouhé blonďaté vlasy ji vlály ve větru. Působila velmi sympaticky.
„Miláčku, pojď sem na chvíli. Chci ti někoho představit.“
Mladá žena vyběhla z domu směrem k oběma mužům.
„Paulino, rád bych ti představil našeho nového souseda, Seeleyho Bootha...mimochodem je to agent FBI. Boothe, tohle je má žena, Paulina.“
„Ráda Vás poznávám, agente“ pozdravila žena s milým úsměvem.
Booth nechápal, jak tak nádherná a přívětivá žena si mohla vzít už na první pohled vypadajícího idiota.
„I já Vás rád poznávám.“
„Pan Booth své zaměstnání nezapře. Přišel se na nás podívat, jestli nejsme nějací pobudové. Říkal jsem mu, že jsme tento krásný dům koupili od pana Morrisona. Nevěděl, že se starý pán odstěhoval.“
„Pane Boothe, chtěla bych vás pozvat na sobotní grilování. Bude to takové seznamování s novými sousedy. Vemte i svoji ženu, ráda ji poznám,“ a opět se usmála.
V tu samou chvíli si Seeley vzpoměl, že ho čekají v institutu. Už se s novými sousedy zdržel moc dlouho.
„Omlouvám se, ale musím už jít. A děkuji za pozvání. Určitě přijdeme.“ Usmál se, mávl rukou na pozdrav a odešel.

Celou cestu do Jeffersonu přemýšlel nad mužem, který byl jejich novým sousedem. Nelíbíl se mu. Prostě mu neseděl. Bylo na něm něco divného. Rozhodl se, že až se vrátí do své kanceláře na ústředí FBI, hned si pana Dowlinga prověří. Oba dva si prověří.


„Kůstko, jak to vypadá? Našli jste už něco?“
„Ahoj Boothe, zatím nic určitého. Potvrdila jsem pouze zranění a příčinu smrti. Jde o frakturu...“
„Kůstko, prosím, ne odborně.“
„Promiň... Takže muž utrpěl zlomeninu zápěstních kůstek na pravé ruce. Dále je zlomená holení kost na levé noze. Avšak bezprostřední příčinou smrti byly hluboké bodné rány v oblasti břišní dutiny. Je jich celkem sedmnáct. Pachatel vzal ostrý předmět, zřejmě šlo o nůž, bodl oběť a několikrát s ním v místě bodnutí otočil. Tento muž zemřel na masivní krvácení do břicha.“
„Známe už jeho totožnost?“
„Ještě ne. Angela zrovna prcuje na jeho portrétu.“
„OK. Já se tedy vrátím do své kanceláře. Musím si něco ověřit. Jak budete mít další informace, zavolej mi.“
Kůstka zpozorovala, že se něco děje. Byl zaražený, jako by ho něco sžíralo. Jen nevěděla co.
„Boothe, děje se něco? Tváříš se, jako by tě něco trápilo. Christine je v pořádku? Nestalo se něco?“ To už měla strach.
„Ne, malá je OK. Všechny jsem je dovezl domů v pořádku.“
„Tak co se děje?“
„Když jsme jeli domů, celou cestu nás sledovala šedá dodávka. Až do naší ulice. Lacey s dětmi jsem doprovodil do domu a pak se vydal směrem k zaparkované dodávce. Nakonec se zjistilo, že dodávka patří našim novým sousedům. Koupili dům po panu Morrisnovi.“
„Pan Morrison prodal dům a odstěhoval se? To jsem vůbec nevěděla.“
„Já taky ne. Nicméně ten týpek, nějaký Dowling, se mi vůbec nelíbí. Má ženu, Paulinu, tak je celkem sympatická, ale jinak se mi to celé jeví dost podezřele. Chci si je oba prověřit.“ „Dobře.“ Kůstka se snažila, aby její odpověď nezněla, že má strach. Ale Booth ji znal tak dobře. Poznal, kdy se bojí, kdy ji něco trápí.
„Neměj strach Kůstko. Ochráním vás před čímkoliv a kdekoliv.“ Objal ji, políbil a odešel.
Dívala se za ním, jak odchází. Povzdechla si a vrátila se zpět, ke své práci.
Booth si to namířil směrem do kanceláře Angely. Nemusel klepat, dveře byly dokořán.
„Ahoj Angelo.“
„Boothe, ahoj. Co Michael, nemluvil ti dořízení. Totiž, když řídí Hodgins, Michael vždycky něco brebtá,“ odpověděla Angela s úsměvem.
„Všechno je v pořádku. Myslím, že více jak mé řízení, ho zajímala má dcera. Přišel jsem ti zrovna říct, že jsou všichni v pořádku u nás doma. A taky mám na tebe jednu prosbu, dohlídni občas na Kůstku.“
„Děje se něco?“
„Ještě nevím. Musím jet zpátky do své kanceláře a něco si prověřit. Jak budu vědět víc, řeknu ti, co se děje. Možná, že ti něco poví Kůstka. Ale neměj strach. Už musím. Ahoj Angelo,“ a zmizel za dveřmi.

Angela znejistila. Nevěděla, co si má myslet. Hlavou se jí honilo mnoho myšlenek. Vzpoměla si na všechny grázly a šmejdy, kteří jim nějakým způsobem ublížili. Ať už to byl Hrobník, který unesl Jacka, Brenn i Bootha nebo Broadsky, jenž zastřelil Vincenta. Vždy měla velký strach, že příjde o lidi, které miluje. Myslela si, že už budou mít chvíli klid. Ale teď, když mají všichni své rodiny, by se to mělo zase vrátit? To ne. Jenže, když pracujete na kriminálních případech, řešíte vraždy, musíte s tímto úskalím počítat. Nikoho nezajímají vaše pocity, vaše rodina. A už vůbec to nezajímá pachatele. Zločincům je jedno,jestli máte nebo nemáte rodinu, přátele. Zajímá je jen, kdy a jak vám můžou co nejvíce způsobit bolest. Jistě by takhle mohla přemýšlet donekonečna, ale to nesměl přijít Jack.
„Ahoj zlato, jak si na tom s portrétem oběti?
„Ahoj, už to skoro budu mít hotové. Pak vložím obraz do počítače a zjistím, kdo byl ten nebožák.“
„Angie, děje se něco? Zníš trochu nervózně.“
„Byl tady Booth.“
„Něco je s Michaelem?“
„Ne, náš drobeček je v pořádku. A navíc se zřejmě zamiloval,“ usmála se Angie.
„Zamiloval? Já ti říkal, že bude velký milovník žen. Jako jeho táta,“ usmál se hrdě Jack.
„Jacku, jak to myslíš s tím milovníkem?“
„No, že jednoho dne pozná ženu, která ho okouzlí a on se do ní bláznivě a šíleně zamiluje. A bude ji milovat po celý svůj život. Jako jeho táta, když potkal mámu.“
„Miluju tě.“ A něžně se políbili.
„Já tebe taky Angelo, ale teď k tomu, co tě trápí.“
„Jacku, Booth mi řekl, abych se občas podívala na Brenn, jestli je v pořádku. Má nějaké podezření. Nevím, na co nebo na koho. Řekl, že až něco zjistí víc, tak mi dá vědět. Jak mám ale hlídat Brenn, když já sama mám strach. Nevzpomínáš si, co všechno jsme už zažili. Čím vším jsme si museli projít. Teď jsou tu ke všemu ještě děti. Zlato, nevím co mám dělat. Nechci jít za Brenn a vyptávat se jí, co se děje. Mohlo by to její strach ještě zvýšit.
„Mohl bych to zkusit sám, ale víš, že vždy na všechno příjde. Počkáme, až co nám řekne Booth a uvidíme dál. Jsem tady pro tebe a pro Michaela. Nic se vám nestane. Slibuji.“
„Dobře. Já to tady dokončím. Ať aspoň víme, kdo byli ti mrtví.“
„Angie, bude hned vedle, nic se nestane, neboj.“ Jack políbíl svoji ženu a odešel.


Situace v Jeffersonově ústavu nebyla nijak veselá. Tři lidi, dva vědce a jednu umělkyni spojovaly naprosto stejné myšlenky. Doslova je zžírala představa něčeho zlého. Co se to sakra děje? Co měl Booth na mysli za podezření? Museli se především soustředit na případ. Hlavami se jim přemítalo vše dohromady.

Ani u Bootha tomu nebylo naopak. Měli nový případ a taky nové sousedy, kteří se mu jevili krajně podezřele. V laboratoři nechal ženu, kterou miluje, v podezření, že se děje něco zlého a doma má dceru, kterou uvidí až veer, kdy už bude spát, protože má moc práce. Nemohl se pořádně soustředit na řízení, nevnímal ani fakt, že právě dojel na místo, kde má svoji kancelář. Budova J.E.Hoovera ve Washingtonu. Sídlo FBI.
Rychlými kroky vyběhl po schodech do útrob budovy federálního úřadu a pospíchal směrem k výtahům. Za každou cenu chtěl vědět, kdo jsou jeho nový sousedé. Výtah dojel do patra, kde měl svoji kancelář. V rychlosti chtěl vběhnout do své kancláře, když v tom se srazil s agentkou Showovou.

„Dobrý den, agente Boothe.“
„Dobrý den, Showová. Máte teď nějaký případ, agentko?“
„Ne, pane.“
„Tak pojďte se mnou.“
Společně vstoupili do Boothovi kanceláře.
„Pane, jak vám mohu pomoci?“
„Potřebuji zjistit v databázi policie i FBI, jestli někde nejsou záznamy o ženě jménem Paulina Dowlingová.“
„Jistě, pane, hned se doto pustím. Je to vše, pane?“
„Ano. A Showová, cokoliv zjistíte, hned mi to přijďte nahlásit.“
„Samozřejmě, pane,“ a odešla.
Booth se zatím ponořil do hledání jistého Steva Dowlinga. Sám agent nevěděl, jak bude reagovat, když mu systém ukáže, že je Dowling zločinec. Naopak si docela živě představil, jak bude vypadat, když se ukáže, že jeho nový sousedé jsou naprosto normální a bezúhoní spoluobčané. Každopádně musel mít jistotu.

Za půl hodiny stála u něho v kanceláři agentka Showová. V ruce držela papíry a tvářila se neutrálně.
„Co jste zjistila, agentko?“
Pane, prověřila jsem všechny databáze, jak jste mi řekl.
Dokonce, některé navíc. Za svobodna se jmenovala Wilsonová. Narodila se v New Hapshiru, vystudovala biologii a nějako dobu učila na střední škole. Jediný záznam o její zločinecké kariéře je pokuta za rychlou jízdu. Jinak nic.“
„Dobře, děkuji vám.“
„Budete ještě něco potřebovat, pane?“
„Ne, to je všechno. Děkuji vám Showová.“
„Dobře, zatím na shledanou.“
„Na shledanou.“

Vypadalo to, že paní domu, která byla jeho novou sousedkou, je naprosto čistá. Myslel si to. Působila na něj velice mile. Nepřekvapilo ho to, že její záznamy jsou čisté. Ale co její manžel. Databáze ještě pořád zpracovávaly záznamy Steva Dowlinga.
„Kdo k čertu jsi, pane Dowlingu?“ pomyslel si Booth. Přitom se zády zabořil do svého křesla v kanceláři, přivřel oči a přemýšlel. Jeho myšlenky však patřili pouze Kůstce a malé Christine...

Z počítače se ozvalo pípnutí. Databáze vyhledali záznam o Stevovi Dowlingu. Booth se v křesle vzpřímeně posadil a zmáčkl tlačítko, aby si záznamy pročetl.

 

* * *
Pokračování příště...
* * *



 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Osudové setkání

(Bones, 19. 5. 2012 12:38)

Pokračko na www.kustka.estranky.cz

Pěkný

(Alžběta, 5. 5. 2012 19:35)

Pěkný, čtení. Kdy bude další dí už se nemohu dočkat??

Moc pěkné...

(Eva, 2. 5. 2012 21:03)

dobře se to čte,kruci a končí to v tom nejlepším...určitě si přečtu pokračování

super

(Liba, 1. 5. 2012 10:32)

Už se těším na další díl:)Dobře se to čte a je to napínavé.

SUpr

(Martina, 29. 4. 2012 19:54)

No jo...zase napínavý konec:-) Těším se co bude příště...Zatím se to slibně vyvíjí!

Pomooc!

(Anny, 28. 4. 2012 20:14)

Co je to za nápad to takhle useknout? :D Ne, kecám.. je to krásně napsané a napínavé.. nemůžu se dočkat dalšího dílu! :))

:)))))

(ange, 28. 4. 2012 12:33)

napínavé riadne !!! tešííím sa na ďalšiu časť, ľahko sa mi to číta je to super !!!