Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úvodní strana > Povídky

Osudové setkání

1.část


Autor: Jitka Brhelová
Pár: Booth a Brennanová

 



* * *
Jsi jako slunce, co teplé hřeje a svými paprsky hladíš mou tvář. Jsi jako vítr, co bloumá světem, a dechem mě objímáš.

Takové pocity měla v jeho objetí. Pocity bezpečí a naprosté oddanosti. Chtěla, aby to nikdy neskončilo, aby ji nepřestal objímat. Ale najednou po ní něco sáhlo. Tak silného, že než se stačila pevně přidržet jeho silných a pevných paží, úplně mu vyklouzla z objetí. Kolem ní se najednou rozprostila bílá mlha. Trvalo to jen chvíli, když pak uslyšela něžné volání. Jeho volání. Srdce se ji rozbušilo štěstím. I když přes hustou mlhu neviděla a pořád ji něco silněji a silněji táhlo od něj pryč, přesto jeho nádherný a tak uklidňujcí hlas slyšela čím dál víc a zřetelněji. Zlehka přivřela oči. Byla tak unešena jeho hlasem, že si nestačila všimnout, že ta ošklivá a vlezlá bílá mlha, co ji ještě před chvílí zcela pohltila, se rozplynula. Otevřela oči. Dívala do jeho nádherných čokoládových očí. Sen se změnil ve skutečnost. Byla šťastná.

„Dobré ráno, miláčku.“ Pohled na něj ji učaroval. Chvíli ji trvalo, než mu dokázala odpovědět.
„Dobré ráno, Boothe.“
Usmáli se na sebe a dlouze se políbili. Možná, že by to pokračovalo dál, kdyby je nepřerušil hlasitý pláč.
„Půjdeš ty, nebo mám jít já?“, zeptal se Booth něžně Kůstky.
„Já půjdu“ ,odpověděla Kůstka. „Včera jsem se zdržela v práci až do noci, chci jí to vynahradit“, řekla Kůstka. V jejím hlase byla cítit lítost.
„Dobře, tak já jdu připravit snídani.“ Naposledy ji políbil, nazul si své oblíbené pantofle a odešel do kuchyně.

Kůstka vešla do pokoje odkud se pláč ozýval. Nahnula se přes okraj postýlky a vzala Christine láskyplně do náruče, aby ji utěšila. Přebalila ji, sedla si do houpacího křesla a „malou Kůstku“ si posadila na klín. Měla tyto chvíle nejraději. Ty chvíle, kdy byli všichni tři spolu. Opravdová rodina.

Booth zdobil ovesnou kaši ovocem, když ho objala kolem krku malá ručka. Otočil se a políbil Christine na tvářičku. Usmála se a něco zažvatlala. Kůstka ji posadila do dětské židličky a pomohla Boothovi s přípravou snídaně.
„V pátek přijede Parker. Rebecca ho doveze“, řekl Booth a pokračoval v prostírání.
„Jak to, že už tento víkend?“
„Kevin dostal v práci vyjímečné volno, a tak se rozhodli s Rebeccou, že pojedou na prodloužený víkend do Yosemmitského parku, pokud ovšem budu souhlasit s tím, že si vezmu Parkera tento víkend k sobě. Ovšem, že jsem nic nenamítal. Jsem rád za každou chvíli s ním“. Na chvíli se odmlčel. „Nevadí ti to?“ „Vůbec ne“, odpověděla Kůstka a dodala „víš, že mám Parkera moc ráda a jsem ráda, když je tu s námi“, dodala a usmála se na Bootha.
„Miluju tě, Kůstko“ a něžně ji pohladil po tváři.
„Taky tě miluju Boothe.“
Rodinnou idylku vyrušilo zvonění telefonu.
„Booth...ano, rozumím...budeme tam do půl hodiny...ok, nashledanou.“ Booth položil telefon a podíval se na Kůstku. Nemusel nic říkat, věděla, že mají případ, ale nechala ho promluvit.
„Máme případ, Kůstko“, polk poslední soustu toastu a pokračoval. „V lese u parku našli nějaké ostatky. Cam už jede na místo nálezu. Musíme tam taky“. Dopil kávu a šel se obléknout.

Kůstka nakrmila Christine, dopila si kávu a už chtěla telefonovat, když v tom okamžiku zarachotily klíče v zámku domovních dveří. Byla to Lacey, dvacetiletá, křehká blondýnka, která studovala historii na Washingtonské univerzitě a byla také stážistkou oddělení Historie v Jeffersonově institutu. Tam se také poprvé setkala s Temperance, když s ní pracovala na případě tisíc let starých kosterních ostatků. Temperance ji nabídla práci chůvy malé Christine, neboť se Kůstce líbil vědecký přístup mladé historičky.
Studium bylo po finanční stránce náročné, proto Lacey s velkou radostí nabídku přijala.

„Ahoj Lacey“, přivítala ji s radostí Kůstka
„Dobrý den, dr. Brennanová“, usmála se Lacey a vzala do náruče Christine, která k ní natahovala ručičky.
„Jsem ráda Lacey, že jsi tady, chtěla jsem ti volat, jestli bys nedošla dříve, máme případ a musíme hned odjet“, dodala rychle Kůstka a přitom si balila pracovní pomůcky.
„To je v pořádku, venku je krásně, vezmu Christine do parku“, odpověděla Lacey.
„Dobře, děkuji ti.“
„Ahoj Lacey“, pozdravil Booth. „Můžeme jet, máš všechno Kůstko?“
„Ano, mám. Můžeme jet.“

Políbili Christine, rozloučili se s Lacey a odešli. Booth nastartoval auto a zdůraznil, že to bude pro oba dlouhý den. Kůstka mu jen tiše přikývla. Věděli, že se domů dostanou až pozdě v noci. Od narození Christine, kdykoliv měli případ, je mrzelo čím dál tím víc, že nemůžou být s ní večer a číst ji pohádky před spaním. O to víc si vážili chvíl, kdy byly spolu. Usmáli se a vyrazili na místo nálezu ostatků do parku v centru Washingtonu.


„Hodginsi, neviděl si někde můj diář?“
Jack Hodgins se otočil za hlasem, který začal pomalu vyšilovat. Spatřil tak svoji krásnou ženu Angelu, která pobíhla po domě, jen tak v noční košili. Přímo ho vzrušovala. Představoval si, jak...
„Hodginsi“,vykřikla Angela,“tak slyšíš mě?“ Angela se podívala na Jacka a viděla v jeho tváři výraz malého dítěte, který si představuje tu největší zmrzlinu na světě.
„Jacku, je ti něco?“ To už měla o něj strach.
„Miluju tě, Angie“ a sladce se na ni usmál. Pak ji konečně odpověděl.
„Ne, neviděl. Nemá ho Michael mezi hračkami? Víš, že teď má to svoje období, kdy musí pořád kreslit. Obzvláště brouky, ty mu jdou báječně“ a opět nasadil dětský výraz ve své tváři.
„Hodginsi, děláš si ze mě legraci? Neštvi mě a pomoz mi ho raději najít. Měla jsem tam napsaná čísla na tu narozeninovou oslavu. Cukráře, klauny...“
„Klauny?“ zeptal se Hodgins.
„Ano, klauny“, usmála se Angie. „A vím, co si myslíš. Ale já nehodlám dětem upřít klauny na narozeninové oslavě jen proto, že Bootha klauni přímo děsí. To mi prostě nevymluvíš“, zdůraznila Angela.
„Angie, zlato, ví vůbec Booth s Brennanovou, že chystáš narozeninovou oslavu pro jejich dceru?“
„Ne, je to překvapení, ale myslím, že se jim to bude líbit“, odpověděla spokojeně Angela, ale v momentě si vzpoměla, že právě něco hledala.
„No myslím, že největší překvapení bude mít Booth“, usmál se Jack.
„To je mi líto, ale bez klaunů to není ta pravá narozeninová oslava“, zdůraznila Angela. „Snad to přežije, je to pro jeho dceru“, dodala a začala zase hledat diář.
„Snad to přežiju já“ povzdechl si Hodgins.
„Hodginsi, říkal jsi něco?“
„Ne, ale....něco jsem ti našel.“
„Máš ten diář“, zeptala se, aniž by se na něj podívala.
„Jo, mám. Ale nebude se ti to líbit.“
„Jak to myslíš?“
„Víš jak jsem ti říkal, jestli ho nemá Michael? Zřejmě mi chtěl pomoct s líhnutím larev pro labák a urychlit tak tento proces...
„Chceš mi snad říct, že můj diář skončil Michaelovým nedopatřením v tvém teráriu s vajíčky larev, které sis i přes můj striktní zákaz donesl domů?“ Angela byla hodně naštvaná a odehnala Jacka od terária.
„Tak nějak,. Promiň zlato, moc mě to mrzí.“
„Hodginsi, běž pryč. Miluju tě, ale odejdi, prosím.“
„Vážně mě to mrzí.“
„Běž“ vykřikla naposledy, neboť se právě bořila ruka do hlíny s červy, které Jack pěstoval pro výzkum v laboratoři.

Hodgins neváhal ani vteřinu a zmizel z Angelinina dohledu. Takových situací už zažil. Proto věděl, že když Angela řekne, ať jde pryč, je nejlepší opravdu zmizet. Rychle dopil kávu, políbil Michaela na rozloučenou a už se chystal k odchodu, když se naposledy podíval na svoji ženu. Byla až po zápěstí zarytá v hlíně a vytahovala diář, který byl obalený červy.
„No fůůj, to je nechutné“ a začala čistit diář od živých červíků.
Jack se usmál a v duchu ji poslal polibek. Pak odešel do institutu.


Středeční ráno. Sluneční paprsky prozařovaly skrz prosklená střešní okna na platformu, na které nebylo ani živáčka. Zatím. Poslední případ uzavřeli v pondělí, a tak se všichni vrátili do svých kanceláří, aby pokračovali na svých projektech pro Jefferson, mimo rámec FBI. Místy do ticha zapípla vysílačka, kterou nosila ochranka, jenž celý komplex hlídala. Jinak naprosté ticho. Najednou se ozval klapot potpatků, které téměř rychlostí běhu vytvářeli zvláštní ozvěnu.

Cam se vřítila do své kanceláře, sotva popadala dech. Ihned se převlékla a sbalila si věci, aby se mohla co nejdříve dostat na místo nálezu. Smutně povzdychla, neboť si myslela, že dnešní den bude báječný. Skončí dříve v práci, zajde na večeři s Paulem a noc stráví v jeho bytě. Neviděli se už dva dny. Paul měl v nemocnici za sebou více jak čtyřiadvacetihodinovou službu, a než se stačil sbalit a odejít domů, volali ho ke komplikovanému porodu. Cam bylo líto, že se nevídí tak často, jak by si přáli. O to víc po sobě touží, když jsou spolu. „Tak, snad mám všechno“, a podívala se na hodinky. Vzala telefon, kufr a namířila si to přes halu. Cestou ještě začala telefonovat a tak se vůbec nedivila, když vrazila do Hodginse.
„Jacku, co tady děláš? Zrovna jsem ti chtěla volat. Máme případ“.
„Věřila bys tomu, Angela mě vyhodila z domu a to jen proto, že její diář skončil na dně mého pokusu s červy“, vyhrkl na Camillu Hodgins jedním dechem.
Cam vykouzlila na své tváři svůj už všem dobře známý diplomatický úsměv.
„Hodginsi, pojedeš se mnou k místu nálezu. Budeme tě potřebovat pro sesbírání vzorků. A zavolej prosím Angele, aby přijela do institutu“, odpověděla Cam.
Jack se podíval nevěřícně na Cam. Ženy drží při sobě, pomyslel si.
Pokrčil rameny a šel do své laboratoře, aby si vzal kufr na sbírání důkazů. Zavolal Angele a potom společně s Camillou odjeli na místo činu.

 

* * *
Pokračování příště...
* * *



 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Super

(Irena, 22. 4. 2012 21:17)

To je paráda, já bych nato hlavu neměla :-) jen tak dál ať mám co číst.

Poděkování

(Jitka Brhelová, 21. 4. 2012 12:56)

Děkuji všem za kladné hodnocení mé povídky. Zrovna píšu čtvrté pokračování. Jsem ráda, že vás povídka zaujala. Ještě jednou chci poděkovat Žanetě, že ji tady uveřejnila. Já jdu zase psát a vám všem, milí čtenáři, přeji pěkné čtení. Jitka Brhelová

skvelé !!

(ange999, 17. 4. 2012 20:26)

vyzerá to zaujímavo som zvedavá ako to pôjde ďalešj .. a áno !! konečne už nejaká poviedka nová !!

Skvělá práce!

(Anny, 17. 4. 2012 16:01)

Konečně zase nějaká povídka, už mi to vážně chybělo :D Vypadá to zajímavě, je super, že se tam více objevují i jiné postavy než B&B. A samozřejmě jsem zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet. Nevím co ještě napsat, snad jen: Chceme dalšííí dííííl! :D (to mi vážně chybělo.. :D)

dobrý začiatok

(zmija, 16. 4. 2012 11:24)

Konečne začína poviedka k aktuálnej téme. Teším sa.